|
16. září vyrazila družina Káňat na družinovou výpravu. Plán byl jednoduchý: užít si víkend v lese a navštívit zříceninu hradu Bezděz. Ve čtvrtek před odjezdem jsme s Jeníkem navštívili Kaufland a nakoupili horu jídla - dvě kuřata, gulášové polívky, těstoviny, konzervy, chleba, šumáky a ještě pár drobností. Z klubovny jsme vzali jeden stan a velkou modrou plachtu.
Jaké však bylo v pátek naše překvapení, když jsme zjistili, že místo plánovaných osmi lidí nás je jen pět (Jeník, Bymee, Ted, Albín a já). Najednou jsme se všichni začali těšit na večeři, protože na nás čekala dvě baculatá kuřátka. V Nymburce měl náš přípoj zpoždění a tak jsme do cílové zastávky Doksy dojeli asi o hodinu dýl než jsme plánovali. Vydali jsme se kolem Máchova jezera do vesnice Staré mlýny, kde nás zastihl nepříjemný déšť. K místu, kde jsme plánovali přespat to naštěstí bylo už jen kousek, v mapě jsme si přečetli o místních roklích, a tak jsme se těšili na nádherné skalní stěny s mnoha převisy. Namísto toho na nás čekala zablácená cesta s několika skalkami podél, vyškrábali jsme se tedy na jednu z nich a našli vhodné místo na tábořiště. Už se začínalo stmívat a bylo taky hodně mokro, věděli jsme, že najít suché dřevo nebude nic lehkého, ale jíst syrové kuře? Jeníkovi by to sice nevadilo, ale on je starý prase a navíc ta ptačí chřipka... Dali jsme se tedy do práce. Albín vyrazil na kameny, které bychom dali kolem ohniště, Ted vysekal kus pole, aby se tam dalo sedět, BM se vydala pro rožeň a já s Jeníkem na dřevo. Vše se nakonec zdařilo až kolem půl osmé, kdy už byla opravdu pořádná tma, která se zdála být pořád tmavší a tmavší, až jsme nakonec neviděli jeden na druhého, ale to bych předbíhal. Ještě před tím, než se z temné tmy stala jedna z nejtemnějších, jaké jsme kdy viděli, jsme stihli postavit stan, přístřešek z plachty a připravit kuře. Bylo asi deset hodin, když oheň začal dohasínat a my měli už opravdu velký hlad, tak jsme sundali kuřata a celá je snědli, byla naprosto vynikající a bylo jich opravdu hodně. Nažrali (slovo najedli v tomto případě nevystihuje skutečnost dosti přesně) jsme se k prasknutí a šli spát.
V sobotu jsme vstali časně, protože jsme věděli, že se musíme co nejvíce přiblížit k Bělé pod Bezdězem a to je přes 20 kilometrů chůze. Po rychlé snídani jsme se vydali na cestu. Cesta vedla lesem přes obce Staré mlýny, Břehyně a Bezděz. Po cestě jsme potkali spoustu zajímavých věcí, jako třeba výcvik policejních psů uprostřed lesa, zájezd vybraných zaměstnanců České Spořitelny, kteří na nás koukali dost nevěřícně, když viděli naše batohy, taky jsme celou dobu šli po trase závodu horských kol, nebo jsme objevili houpačku nad vodou, kde jsme strávili téměř hodinu snahou spadnout z ní do vody. To se nám naštěstí nepodařilo, a tak jsme suší mohli pokračovat až k Bezdězu. Nakonec jsme se rozhodli, že na hrad nepůjdem, že si raději uvaříme oběd. Opět trochu poprchávalo, ale už to bylo mnohem mírnější než v pátek, také dřevo bylo o něco sušší, a tak uvařit kolínka s konzervou nebylo tak těžké. Zase jsme se strašně přežrali a další pochod nám činil značné problémy. Po cestě jsme potkali opuštěné budovy nějakého povrchového dolu, byly dost rozbořené a co šlo odnést, to už místní lidi dávno odnesli. Vydali jsme se na průzkum, ale nenašli jsme nic zajímavého. Ted si vzpomněl na horor, který před nedávnem viděl a který ho dodnes děsí, a tak jsme si z něho začali dělat srandu, že je to základna psích vojáků a že večer přijdou a sežerou nás. Kupodivu nám tahle zábava vydržela na další tři kilometry. Pak jsme narazili na krásnou mýtinku, kde jsme se utábořili. Bylo teprve odpoledne, všechny povinnosti spojené s přípravou ležení jsme měli splněné, a tak jsme se vrhli na zábavu. Nejprve jsme propadli šiškové válce a později hokeji s petflaškou. K večeři jsme si udělali buřty a pak jsme šli spát.
Vzbudili jsme se do ukrutné zimy, a tak jsme se rychle oblékli, najedli, sbalili si batohy a vyrazili na vlak. Do Bělé to byl jen kousek, ale město to bylo mnohem větší než jsme čekali a cesta skrz něj nám zabrala spoustu času. Nakonec jsme dorazili na nádraží, koupili lístky a jeli domů. Myslím, že to byla výprava dosti zajímavá a už se nemůžu dočkat dalšího družiňáku, jen škoda, že nás nebylo víc.
|
