|
Ti z Průzkumníků, kteří se nezalekli nezvyklého termínu a vidiny zimního dne stráveného v přírodě, se na další z řady výletů sešli v neděli 9. prosince v 8:20 na kolínském nádraží. Celkem to bylo 13 výletníků ze všech družin a dvě vedoucí, dalo by se říct i tři, protože se k nám na začátek a konec výpravy netradičně připojil taky Marian.
Patnáct minut před devátou hodinou už jsme seděli v rychlíku, který jsme v Kutné Hoře vyměnili za starý dobrý dvouvagónový motoráček, a ten jsme opustili až několik zastávek za zmíněným městem, a to ve stanici mezi poli, v Týništi.
Odtud to bylo jen necelé dva kilometry ke zřícenině hradu Sion, kterou jsme prolezli zkrz nazkrz při několika kolech schovávané a sardinek, ovšem až po prozkoumání dřevěných strážních věží, opevnění a vozové hradby, která nám pod krycím názvem "jídelní vozy" posloužila jako místo na svačinu. Taky se na pár chvil ukázal déšť, naštěstí se ale zase rychle odporoučel, a tak nebylo nutné ani vytahovat pláštěnky.
Ze Sionu vedla naše cesta i v zimě malebným údolím říčky Vrchlice, přes ves Polánku, přes pole se stádem muflonů, nebo něčeho podobného a přes les s prudkým svahem, kde Struska přišla k rozbitému kolenu, do Roztěže. Odtud jsme se nechali vést červenou značkou dál, modřínovou alejí kolem golfových hřišť a přehrady Vrchlice až k vesnici, kde ležel náš cíl, k Malešovu.
Na první pohled tiché, až spící místo, čím víc jsme se ale blížili k místní středověké tvrzi, tím lidí, psů a aut přibývalo. A slibované středověké Vánoce se před námi nakonec opravdu objevily - po otevření velkých dřevěných dveří do hlavních síní tvrze, kde to vonělo jehličím, lahodnými nápoji, sladkostmi, dřevem praskajícím v krbu a spoustou dalších věcí. Mezi zdmi a trámovím zněla hudba a hovor mnoha návštěvníků, po chvíli dokonce hlas zvoucí ke shlédnutí divadelního představení.
Kdo chtěl, měl možnost koupit si něco hezkého, pro sebe nebo jako dárek, na stolcích prodavačů se to blýskalo ručně vyráběnými šperky, krásnými hrníčky nebo zajímavými obrázky. Až do dvou hodin, kdy jsme museli vyrazit na nádraží na vlak, jsme pak skoro všichni strávili sledováním povedených divadelních starých českých pověstí, představení plného zábavy a hezkých písniček.
Pak nás čekala už jen rychle ubíhající cesta vlakem, pokřik na nádraží, rozloučení a cesty domů, do všech koutů Kolína a okolí.
Pro ty, co s námi nebyli: malešovská tvrz stojí za vidění, tedy hlavně zevnitř, přinejmenším si můžete něco málo prohlédnout na malesov.cz.
|
