|
Partička správných táborníků se sešla v ne moc hojném počtu ve 12:40, aby si užila volna se svými kamarády a trochou procházek po okolí Tábora. Tento ne moc hojný počet byl překvapující, ovšem ničemu nebránil. Takže vzali batohy na záda a vyrazili k vlaku.
Cesta vlakem probíhala normálně, jako vždy nebylo místo a my pobývali na chodbičkách. Nic nezvyklého. Přestup proběhl více než klidně, i do správného vlaku jsme nastoupili. Ovšem České dráhy jakoby věděli, že s nimi právě cestuje partička odvážných a akčních průzkumníků a svrhla trolej právě na té jedné koleji, která fungovala (Nechť si to ČD neberou osobně, pouze vtipkuji). Zkouška odvahy zvládnuta na jedničku, hlavně díky mluvčím Pídě a Bety. Vždy přišly s aktuálními informaci, tedy pokud zrovna ČD chtěly poslat informaci do světa a řekly nám to. Mezitím nám zbyl čas na menší procházku do blízkého Second handu, kde nás uvítala milá prodávající se slovy: „Vy se sem jdete ohřát, že?“ My ji s úsměvem pokývali kladně hlavou, počasí bylo opravdu nepříjemné.
Bohužel procházka neměla moc dlouhého trvání, protože dorazila náhradní autobusová doprava zrovna ve stejném čase naší návštěvy papírnictví. Proto se naše nohy musely dát do rychlého běhu a naskočit do autobusu k řidiči, který již naštěstí věděl, kam jet (ten první to nevědělJ). NAD (náhradní autobusová doprava) nás odvezla do Červan, kde se shromažďovala spousta lidí čekajíc na osobák. Přijel zanedlouho. Narvali jsme se do něj (doslova mě Kozel hodil do vlaku přestože výpravčí už pískal a vlak byl totálně narvaný. Dědula, který stál vedle mě, si postěžoval, že jsem mu málem karimatkou vypíchla oko.
Pokud v téhle cestě bylo něco nesmyslného, tak to právě teď nastalo. V Benešově. Čekalo se na rychlík, kde lidi už přešel smutek a dělali si srandu ze stominutového zpoždění. Na vedlejší tabuli se objevilo ještě vtipnější stopadesátiminutové zpoždění. Oba vlaky měly přijet ve stejný čas (plus mínus). Ten co měl stopadesátiminutové zpoždění byl ten, ze kterého jsme vystoupili, takže se vlastně celá estráda nemusela konat...
Nakonec nás v 19:00 přeci jen Tábor přivítal. Vytáhla jsem svůj popis cesty a dovedla ostatní na správné místo. Bratranec Bobr (je to skaut a prý táborníkům říkají bratranci a sestřenice) dorazil během 10 minut,provedl nás klubovnou a jen co dořekl, že jejich oddíl je velice chudý a šetří, kde se dá, odemkl velkou klubovnu s dataprojektorem, plátnem, kopírkou a velkým stolem. Pěkná skautská pracovnička.
Tímto dnešek po pár hrách skončil. Hrály se hlavně vláčky, což je stolní hra, velice zábavná, a UNO – karetní hra, která poslední dobou nechybí na žádné dlouhodobé akci.
Ráno můj mobil natočený na osmou hodinu nebyl ani potřeba. Už v 6 hodin ráno začalo vrčet topení tak, že by to vzbudilo i hrocha. Jejda, to mi připomnělo další věc související s výpravou. Kozel si na výpravu koupil zajímavý časopis, ve kterém chtěl každý číst, ale on ho lakomec nikomu nepůjčil, takže nám jen převypravoval, co v něm vyčetl. Jedna historka byla o muži, který přežil útok hrocha, ovšem zbyla mu jen jedna ruka!
Vraťme se k ránu. V 8 hodin jsem začala vařit čaj a čekala až vstanou i ostatní. Stalo se tak během 5-10 minut. A během dalších 5 minut se odcházelo na výlet. Ne, vymýšlím si. Výlet se konal, ale odchod byl spíše tak za hodinu, po snídani a po zabalení všech věcí potřebných na „náročný“ výlet. Byla to příjemná procházka, a jelikož ráno sněžilo, neobešla se bez správné koulovačky. Kousek naší cesty se odehrával na silnici, což není nejpříjemnější, ale jakmile jsme zalezli do lesa a viděli to bahno, bylo nám ouvej. Ale nevadí, co by nám přeci mělo bránit v nezapomenutelném zážitku?
Zřícenina Kozí hrádek, která své místo zdobí již od dob husitů, byla bohužel zavřená. A teď Vám řeknu tajemství. Kozel s Albínem se tam stejně koukli. Plot byl na některým místech vadný, byla pod ním velká díra a naši štíhlí borci se tam protáhli.
Tady cesta neskončila. Pokračovalo se do Plané nad Lužnicí a pak přes Sezimovo Ústí do Tábora. Kdo si myslí, že Planá a Sezimovo Ústí jsou velká města, tak se mýlí, jelikož ani v jednom městě nemají tolik požadovanou cukrárnu. Za to kachny a kačeři tam předvádí zajímavá divadlo a souboje o milou.
Zpáteční cesta byla krásná a klidná, podél Lužnice. V Táboře jsme se pak stavili v klášteře, kde zrovna probíhala nějaká mše. Uvnitř byla spousta brožurek o Bohu, náboženství, ale hlavně tam byl papírek s radou, která nám pomůže.
Po návratu do kluboven potřebovali někteří doplnit energii a batoh, proto jsme se vydali do nejbližšího supermarketu – Plusu.
A co se konalo večer? Večeře, hry, Bang a spánek. Můj a Nikči spánek přišel až po tom, co nás Aleš strašil, že je v úplňkové sektě (zrovna byl úplněk). Více ví Aleš…
Ráno třetího dne se odehrávalo podobně jako včerejší. Ovšem procházka směřovala jiným směrem, na druhou stranu než jsme byli včera. Motto: Kam dojdeme, tam dojdeme. Kousek cesty vedl Táborem, zanedlouho však značka zamířila do lesa a my za ní. Po chvilce jsme došli na hezké travnaté místo za lesem hodící se přesně na freesbee. Dva týmy se utkali v napínavém souboji a vyhrát mohlo jen jedno, to lepší. Stalo se tak, ale protože jsem byla v týmu poražených, tak „Sláva poraženým“.
Cesta pokračovala lesem a většinou do kopce, brrr. Ale když se jde s dobrou společností, utíká to a i se u toho bavíte neskutečným způsobem. A to byl náš případ.
Po nějaké době jsme skutečně došli k Lužnici, kde se Bety, Pídě a Nikče rozzářily oči, když si vzpomněly na lahodné sladké knedlíky. Na tomto místě se totiž nachází restaurace. Místa venku nám naprosto vyhovovala. Zanedlouho přišla milá, leč nedůvěřivá číšnice. Chtěla po nás vše zaplatit ihned, abychom nezdrhli, jakmile zjistila, že od nás takový podraz nehrozí, dala se s námi i do řeči.
Píďa, Bety, Nikča a Aleš si lahodné knedlíky objednali, ale bohužel je neměli. Jaká smůla. No tak jindy. Ovšem kuchař, když viděl smutné tváře po této zprávě, zahrabal do mrazáku a našel posledních 11 kousků. Moji milí 4 kamarádi se zaradovali, pískali radostí a vyčkávali slavnostní chvíli, kdy jim žaludky zaplní sladká dobrota. Po ochutnání (všem nám dali ochutnat) jsme zjistili, že knedlíky v mrazáku nejspíš načichly po nějaké zelenině. To jim chuť nezkazilo a během pár minut měli talíř prázdný.
Zpět jsme šli podél Lužnice, krásnou a klidnou cestou. Jelikož nebyla tak dlouhá, do klubovny jsme dorazili celkem brzy. Bety s Píďou si udělaly soukromý výlet k vodopádu a my se vydali na hřiště zahrát si fotbal.
Večer snad nemusím opakovat, tolik se nelišil od předchozích. Jen naše závislost na Bang rostla. Abyste byli v obraze, je to karetní hra podobná městečku Palermu, ale milionkrát lepší.
Poslední den, jaká škoda. Ráno se lišilo tím, že se všichni klepali a rvali si vlasy (dělám si samozřejmě srandu), protože si chtěli, potřebovali zahrát Bang. Abychom se uklidnili, svolila jsem, ale samozřejmě až po úklidu. Všechno se lesklo, dostalo barvy a my usedli ke stolu hrát. Stihli jsme pouze jednu hru a vydali se na vycházku k vodopádům. Tedy až po návštěvě cukrárny a poté hnedle k vodopádům a k geologické výstavě, která byla podle mě zajímavě udělaná.
Protože čas byl na naší straně, šli jsme se projít k tamnímu rybníku - Jordánu, kde se nacházela spousta kačerů s kachnami. Jejich divadlo bylo naprosto neuvěřitelné a s naším dabováním to byla úplná telenovela. José Amrando si nemohl vybrat mezi Esmeraldou či Rosalindou a chudince ošklivce Betty běhal milý za jinou. Máme na tyto zvířátka opravdu štěstí.
Před třetí hodinou si bratranec Bobr přijel pro peníze a klíče. Když vstoupil do baráku, poznamenal něco ve stylu, že jsme uklidili až moc dobře. To je přeci jasné. Rozloučil se s námi a my vyrazili k nádraží. Tentokrát jsme si i sedli, takže se z našeho kupé opět ozývalo: Bang na tebe!!
V Kolíně jsme se rozloučili slavným pokřikem a pak hurá domů.
|
