|
Výrovka, mnozí znají pod jménem Vavřiňák, je řeka, jež se líně line na louce na níž se každé léto rozrostou stany a ozývá se tu živý ruch. Ano, je to Nouzov. Nás přepadla touha tuto řeku poznat více, kam až táhnou její proudy. Sešla se nás hrstka statečných, jako na Sněžku, tedy Nikča, Bety a Píďa a na prvního máje jsme vyrazily. Symbolický začátek a fotku jsme provedly na hrázi Vavřineckého rybníka. Šnek, kterého jsme potkaly ve Vavřinci, naznačil, že naše putování bude pomalé. Cestu na tábořiště by jsme zvládly i se zavázanýma očima, proto jsem si na verandě srubu mohli dopřát snídani. Po úvodním odpočinku nastalo loučení a my vyrazily dále známou cestou k Církvicím, na Buda a k Davídkovu mlýnu, kde nás okouzlila další veranda, přímo nad rybníkem. Další zastavení následovalo na tábořišti Oregonů a dále již neznámou cestou po modré značce, která se nám po chvíli ztratila, a my šly po kraji pole, zanedlouho se znovu objevila, ale evidentně již pár let neprocházela místy, kde jsme byly. Prostě stará známá Sekta Českých turistů se nezapomněla.
V Doubravčanech jsme se rozhodly opustit značku a vydat se podél Výrovky, skončily jsme za chvíli ve slepé uličce, po dlouhém motání přes motocrossařskou dráhu, kde jsme měli nánosy na botách, se nám zalíbil rybník s hromadou pampelišek okolo, parádní místo na oběd. Zdržely jsme se déle, než bylo zdrávo, také protože jsme hledaly, kde se vůbec nacházíme, později jsme zjistily, že tento parádní rybník na mapě ani nemáme. Naštěstí jsme zanedlouho narazily na žlutou značku, která nás dovedla lesem ke kamennému mostu v Toušicích. Odtud znovu po modré značce kolem rybníku Strašík k usedlosti, obklopené krávami, kachnami, slunkem. Modrá značka nás dovedla do Kouřimi, kde jsme ani nečekaly, že bude otevřená cukrárna, naše přání se však vyplnilo a my si mohly dopřát Míšu. Nejvíce nám však učaroval koš plný krásně barevných tulipánů, že jsme si prostě musely natrhat. Chvilkový odpočinek a hurá dále. Chtěly jsme si cestu maličko zjednodušit po silnici, ale to se nám nevyplatilo. Trefily jsme zrovna tu druhou než jsme chtěly a tak jsme si pár kilometrů přidaly. V Miškovicích jsme si popovídaly s lamou a spěchaly směrem na Plaňany. Zdárně jsme překonaly hlavní silnici vedoucí z Kolína do Prahy a už nás dělilo pár metrů od místa, kde jsme chtěly spát. Byla jím chata patřícím zdejším skautům. Po 25 kilometrech jsme si s radostí připravily spaní, navečeřeli a usnuly tvrdým spánkem.
Ráno nás probudilo slunko, ale ještě dlouho jsme mu odolávaly a vyšly jsme až v deset hodin. Rozhodly jsme jít po kolejích, protože ke značkám jsme již ztratily důvěru. Cesta to byla krásná, sluníčko nám ukazovalo svoji sílu a příroda okolo byla neobyčejná. V Radimi jsme se zastavily na zmrzlině, kde jsme upoutaly pozornost jednoho řidiče, jež musel objet kruhový objezd třikrát. Další putování nás vedlo po zelené značce do Peček. V místním parku jsme se naobědvaly, doplnily zásoby a dopřály si polední klid. Z Peček jsme se nasměrovaly po silnici na Kostelní Lhotu. Zde na návsi jsme potkali zvláštního člověka sedícího v autě s hadrem přes hlavu. Popustily jsme uzdu naší fantazii, ale žádné reálné vysvětlení jsme nenašly.
Borky, další cíl našeho putování, most přes Šemberu, přítok naší Výrovky a Zvěřinek, kde nás zastihl déšť a pobavila cedule: písek – rychle a levně. Proč pobavila? Nedaleko odsud se nachází přírodní památka Písečný přesyp u Píst, kterou jsme si samozřejmě nemohly nechat ujít. Vrátily jsme se do dětských let a hrály si na písku, stavěly architektonické skvosty v podobě Chobotnice, Ještědu a Zikkuratu. Z Píst už to je kousek k místu, kde se Výrovka vlévá do Labe. Následovalo foto a snědení všech zbylých věcí, jež se nám ještě skrývaly v batozích. Po cyklostezce jsme došly do Nymburka, kde jsme akorát stihly vlak do Kolína. V Kolíně jsme si ještě dopřály sladkou tečku v místím Café Siesta.
Celkem jsme za dva dny nachodily okolo 57 kilometrů.
Fotky z tohoto putování kolem Výrovky si můžete prohlédnout zde…
Těšme se na léto, v plánu je Macocha a moře.
|
