Existuje videozáznam z této akce [Kokořínsko]

9. dubna 2005 uspořádaly výpravu na Kokořínsko Kačka a Káťa. Zájem byl velký, po delší odmlce se na výpravě opět objevila Lucie, nicméně příroda nebyla příliš přívětivá. Zatímco předchozí i následující víkendy byly převážně slunečné, na tuto sobotu předpovídali meteorologové počasí velice mizerné - chladno a déšť. Nutno přiznat, že jim předpověď vyšla. Naštěstí jim vyšlo i to, že na severozápadě bude deště méně. A právě tím směrem se ráno po osmé hodině vydali Průzkumníci. Cílem byl Liběchov. Zde rychlíky bohužel nestaví, a tak je čeká cesta osobními vlaky s přestupem v Lysé nad Labem.

V Liběchově vystoupili v 10:07. Obloha byla zatažená, ale nepršelo, takže nálada byla dobrá. Nicméně už teď bylo jasné, že časový plán je značně napjatý. Na zdolání asi 20 km měli pouhých 6 hodin a to bylo obzvlášť pro menší děti dost málo.

Nálada je zatím dobrá. Cesta z Liběchova vede alejí. Někdo se zřejmě zbavil pevné telefonní linky, protože u cesty leží celý stolní telefon. Slon se ho zmocňuje a dělá si z něj trochu větší mobil. Nad Liběchovem u potoka objevili v listí žábu. Slon do ní šťouchá klackem a snaží se ji donutit, aby skákala. Žába ale nejeví nejmenší zájem. Lucie se rozhodla ji zachránit, vzala ji do ruky (“Fuj,” ozývá se z přihlížejícího davu) a hodila do potoka. Žábě se ale ani plavat nechce a jde ke dnu.

“Ta je v takovým šoku, že se utopí,” prohlašuje Tom.

Mezitím našli druhou žábu a Slon navádí Průzkumníky, aby ji taky utopili.

“Asi se opravdu utopila,” konstatuje Lucie o první žábě.

Druhá žába je za chvíli také v potoce, ale na rozdíl od té první plave.

Pak už stoupají do skal. První zastávkou je jeskyně Klácelka s vytesanými skalními reliéfy k bajce F. M. Klácela Ferina Lišák, odtud její název. Dále jsou zde také postavy Jana Žižky a Prokopa Holého a další. Tyto reliéfy vznikly v letech 1844 - 1850 a vytesal je sochař V. Levý.

“Tak svačina,” zkouší Aleš, ale má smůlu, jde se dál.

Další práce téhož sochaře se nacházejí o kousek dále. Jsou to takzvané Čertovy hlavy, pocházejí z doby před rokem 1845 a jde o jednu z nejrozměrnějších sochařských prací v přírodě u nás. Aleš se opět snaží anarchisticky prosadit svačinu, ale marně. Čas tlačí.

Následuje dlouhý a relativně jednotvárný přechod údolím do Kokořína. Cestou bohužel začíná pršet, což nepůsobí na nejlépe morálku. Nejhorší počasí je při průchodu vesnicí Kokořín. Stejnojmenný hrad je sice podle mapy nedaleko, ale cesta přes kopec po silnici se zdá téměř nekonečná. Ale to už se konečně otevírá údolí a v něm se na skále tyčí vytoužený hrad. Jako zázrakem se i déšť utišuje a hned je všechno veselejší.

Zde je konečně trochu času na odpočinek, jídlo a fotografové si zde mohou udělat nějaké fotky na památku. Na prohlídku hradu ale čas nezbývá, jen na výstup na věž a pak už rychlým tempem do Mšena. To už někteří Průzkumníci začínají být na umření.

Chvíli to vypadalo, že bude svítit sluníčko, ale obloha se rychle zatahuje a přichází další sprška. Naštěstí ne dlouhá. Cesta nad Mšenem se proměnila v blátivou klouzačku. Doplatil na ní Albín, který se natáhl a byl špinavý od bláta málem od hlavy až k patě. Káťa sprintuje ve Mšeně na nádraží, aby zjistila, že se zde jízdenky neprodávají, až u průvodčího ve vlaku. To už jsou na nádraží všichni a nastupují do motoráčku, který je odveze do Mělníka na kolínský rychlík. Počasí je potvora, teď začíná svítit sluníčko. Na druhou stranu, mohlo být hůř. V Kolíně pršelo vytrvale od rána až do odpoledne.