Fotogalerie z akce na webu chobot.cz - Elbrus uprostřed Kavkazu.

ÚVOD
Zas je tu výlet na kopec. Ten letošní trochu z ruky. Bude to vyhaslý vulkán Elbrus na Kavkazu v Rusku vzdálený z Kolína 3000 kilometrů. A jedeme vlakem!
Pohoří Kavkaz se táhne v délce 1100 kilometrů od Černého moře na západě ke Kaspickému na východě. Několik vrcholů přesahuje výšku pěti kilometrů. Nejvyšší horou Kavkazu a zároveň celé Ruské federace je Elbrus (5642 m). Dalšími vrcholy jsou Dych-Tau (5203 m), Šchara (5201 m) – nejvyšší bod Gruzie a Kazbek (5033 m). Kavkaz je bohatý na ledovce, jejichž celková délka přesahuje 1000 kilometrů. Hlavní hřeben Kavkazu je mnohými považován za rozhraní Evropy a Asie.

PROGRAM
1. - 4. den: cesta vlakem na Kavkaz do Minerálních Vod (původně plánované jen 3 dny)
5. den: výstup z vesnice Těrskol dolinou Těrskol do sedla Těrskolak (3620 m.n.m.) a zpět
6. den: dolina Irik, nocleh v dolině Irikčat
7. den: výstup do sedla Irikčat (3600 m.n.m.), nocleh nad sedlem (3700 m.n.m.)
8. den: návrat zpět do vesnice Elbrus. (původně plánovaný delší pochod do doliny Subaši)
9. den: lanovkou z Azau nad stanici Mir a odtud na Prijut 11 (4160 m.n.m.), nocleh v bivak. chatce
10. den: z Prijutu 11 aklimatizační výstup do 4700 m.n.m, nocleh v bivakovací chatce.
11. den: samotné zdolání Západního vrcholu Elbrusu (5642 m.n.m.)
12. den: výlet pod Čeget, nákup místních drobností a gurmánské zážitky
13. den: přesun z hor do města Mineralnie Vody
14. - 17. den: cesta vlakem domů

VZDÁLENOSTI
Kolín – Žilina 400 km, Žilina – Kyjev 1020 km, Kyjev – Mineralnie Vody 1430 km, Mineralnie Vody – Elbrus 150 km.

TRASY A ČASY
Sedlo Těrskolak
Z: vesnice Těrskol (2100 m.n.m.) dolinou Těrskol
Do: sedlo Těrskolak (3620 m.n.m.)
Délka výstupu: 5 hodin

Doliny Irik – Irikčat
Z: vesnice Elbrus (1700 m.n.m.)
Do: vesnice Elbrus (1700 m.n.m.)
Převýšení: vesnice Elbrus – sedlo Irikčat (2000 m), dolina Subaši – sedlo Syltran (900 m)
Délka výstupu: vesnice Elbrus – dolina Irik (3 hodiny) – dolina Irikčat (2 hodiny) – sedlo Irikčat (2 hodiny)
Bivaky: dolina Irikčat, sedlo Irikčat

Západní Elbrus
Z: osada Azau (2150 m), dolní stanice lanovky
Do: vrchol Elbrus (5642 m)
Převýšení: osada Azau – vrchol (3500 m), bivak Prijut 11 – vrchol (1500 m)
Délka výstupu: Mir – Prijut 11 (1,5 hodiny), Prijut 11 – sedlo Sedlovina (6,5 hodiny), výstup ze sedla na vrchol (1,5 hodiny), sestup na Prijut 11 (3 hodiny)
Bivak: Prijut 11

21. 7.
Kolínské nádraží. Před půl dvanáctou jsme byli na místě, abychom naposled zkontrolovali a přebalili batohy. Expres 11.59 přijel načas. Slon, který běžel doplnit proviant stíhal jen taktak. Při nákupu jízdenek jsem málem nechali foťák v mezinárodní pokladně, ale nakonec se vše v dobré obrátilo.
Kolín – Žilina 1185 Kč/3 os., Žilina – Kyjev zpáteční 160 Euro/os.
„Pravodnik“ ve vlaku nás uvítal: „Rebjata, gavaritě pa rusky?“
22:45 odjezd z Čierne nad Tisou směr východ. Už je toho dost vypito – dva litry růžového, láhev slivovice.

22. 7.
Pouze naše pasy z celého vagonu neodnesli slovenští celníci ke kontrole – unie přece ne! V 0:02 vyrážíme ze slovenské celní kontroly na ukrajinskou. Ukrajinská celnice si oblíbila Slona a nechala ho vypakovat půlku batohu kvůli lékárně. Ve 3:20 po přehození podvozků pokračujeme na Lvov.
Trochu nás zlákaly krásné čajové soupravy a vůně, která se linula vagónem a za 20 rublů jsme snídani rozšířili o černý čaj. Na Ukrajině je čas GMT+2, takže Kyjev se rázem o hodinu přiblížil.
Kyjev – vlak přijíždí načas a máme tu parádní zápletku. Náš další plánovaný spoj je plně obsazen a nálada je v kýblu, protože dle personálu další volný přímý vlak jede až za osm dní. Řešíme tedy náhradní variantu Kyjev – Doněck cca 700 km, ale až další den. 1166,52 hřiven za 3 osoby.

23. 7.
Odjezd z Kyjeva v 6:05 po noci mezi bezdomovci, kteří opravdu smrděli. I ten největší humusák na našem táboře by byl veleben za čistotu. Ukrajinské dráhy překvapily. Náš vlak s rokem výroby 2012 vyvinul rychlost až 162 km/h, jak nám sdělily palubní monitory. Podle složení společnosti ve vlaku se nezdálo, že Ukrajina je na tom nějak bídně. Anabáze pokračuje. V našem směru prostě nejede prázdný vlak. Za 33 hřiven/os. jedeme do Ilovajsku a Slon s Péťou pohotově kupují lístky do Minerálních Vod. Opět až na další den (25. 7.) za 621 + 88 hřiven.
Večerní Ilovajsk je plný mládeže kolem sochy Lenina umístěné na hlavním plácku. Slovo náměstí by mě nenapadlo. Navštěvujeme jediný supermarket kvůli vodě 3 x 2l á 2,69 hřiven. Jiné obchody jsou takové napůl garáže. Po ulici jezdí spousta ladovek a žigulíků.

Všechna nádraží po cestě sem byla v mega stylu Sovětského svazu, každá díra měla kolejí jak Česká Třebová. Večer jsme trávili moudrými hovory až Slon začal mluvil řečí vyhynulých kmenů. Situace kolem jízdenek obecně není nic moc. I místní chodí kupovat týden dopředu a nedostanou a musí jet třeba o den později, než chtěli.

24. 7.
Boj za přeměnu jízdenek začal už v 8 ráno, závěrečná fáze pak od 11:30 do 12:45. Postupně řešily naše jízdenky čtyři dámy. Jedna to vzala jako osobku a dotáhla do konce. Tak pojedeme v 15:50. Místní bábuška zhodnotila situaci u pokladen: „Pracovat s tim neuměj, ať se to naučej. Zastřelit.“ A ta si ty doby pamatovala. Poslední nákup v Ilovajsku za 24 hřiven.
Ve 21:40 jsme v Rostově. Přímo na peróně nakupujeme čtvrtlitr kvasu za 10 a zmrzlinu za 25 (celkem 105 rublů). Až sem nám ve vlaku dělal společnost užvaněný ukrajinský obchodník Andrej, díky němuž jsme hranici URK-RUS překonali s prstem v nose. Znal se s celníky a ti se jen zeptali odkud jsme. Pohotově jsem odpověděl, že do Minerálních Vod.

25. 7.
V šest ráno jsme v Minerálních Vodách. Co noha došlápla na perón se nás ujímá taxikář. Ještě ve spěchu kupujeme jízdenku nazpět do Kyjeva – tentokrát vagón plackartnyj a ne všichni úplně pohromadě. I to zní zajímavě a 4. srpna tedy musíme být zpět z hor. Taxikář pochopil kam chceme jet, ale nepochopil za kolik tam chceme a tak po nějakém dohadování se necháme vysadit na „avtovagzalu“ (autobusové nádraží) na okraji Minerálních Vod. Přímý spoj do Elbrusu odsud nejede, jen do Nálčiku. Taxikáři chtěli 3000 rublů. V Nálčiku pak to samé. Odjeli jsme nakonec maršrutkou coby pravidelným spojem. Lidi vystupovali a nastupovali, platilo se tak nějak smluvně až při výstupu. Z Nálčiku do Elbrusu je pravidelný spoj maršrutkou, také klasický autobus za 170 rublů. Jel za dost dlouho, ale dva mladí, anglicky mluvící Rusové nás pozvali, abychom naplnili soukromou maršrutku odjíždějící teď (dokud není 10 lidí, tak se nejede). Takže vzhůru do hor. Potkáváme první vojáky a tanky, takže je na co koukat a cesta ubíhá.

Vystupujeme přímo u kempu a vítá nás česká a slovenská vlajka. Všude Češi a pár ukrajinských borců. Majitel zvaný Osman oslovil Petru uznale: „Charošija Máša, no niet náša.“ V kempu je hospoda, umyvárka, dva altány se stoly i teplá sprcha, která teče jen když místní Otík zatopí pod brutarem. Záchody turecké.

26. 7.
Ráno balíme a nalehko vyrážíme na Těrskol. Za kempem nám zastavuje žigulík a za 200 odváží dvanáct kilometrů dál do vesnice Těrskol. V místním magazinu (sámoška) dokupujeme faktor 30 a tři litry vody.
Kolem opršených stájí a chlévů stoupáme vzhůru do doliny. Pozvolna stoupáme podél bystřiny a první osoba, kterou míjíme je starý horal, naprosto kouzelný děda. Na tváři bílé vousy, klobouk, pevná košile a dlouhé kalhoty. Že prý čtyřicet let dělal průvodce a s Čedokem byl v Tatrách. Teď už nechodí, teď už „létá“. Stačí prý poslouchat své tělo. Druhý horal podobného typu kolem nás šel naboso. Za dvě hoďky jsme byli na konci doliny a začal prudký výstup k další části a do sedla. Tam se totálně projevil předchozí večer, kdy jsme do noci z ostatních kempařů tahali rozumy a tak. Nemohl jsem pohnout nohama a tak jsme to v půl čtvrté sedlu na dohled otočili. Dolů z 3 300 m.n.m. nám to zabralo 2,5 hodiny. Po nákupu místního chleba nás za 100 odvezl taxikář zpět do kempu.

27. 7.
Až v poledne vyrážíme do doliny Irik. Dost nakloněný nástup z údolí a proti nám sbíhá chlapík vedoucí tři koně. Níže nasedá a s bravurou mizí za zatáčkou. Stoupáme dále svahem jak černá sjezdovka, když se proti nám řítí samotný kůň dohánějící ty předešlé. Krávy nechápu vůbec. Na dvou kopýtkách si poskakují od trsu k trsu. Dále si naštěstí svah lehne. V místě, kde se z Iriku větví Irikčat nás čekalo další stoupání. Dál nabíráme výškové metry na pěšině podle potoka. Odpoledne to začíná vypadat na déšť, tak kolem páté budujeme nocleh. Za pět hodin jsme nastoupali 1300 výškových metrů.

28. 7.
Ve čtvrt na osm vstáváme, abychom v devět mohli pokračovat sutí vzhůru a v jedenáct stáli v sedle Irik (3660 m.n.m). Přivítal nás studený vítr a taky jeden našinec, kterému se rozpadla pohorka. Zatím, co my se jdeme podívat kolem, on maže dolů jen v sandálech. Na ledovec nedošlo, takže lano, mačky, cepín na nic – ale dobrý balast. Stan stavíme ve 3700 m.n.m s výhledem Elbrus. Na aklimatizaci dobré, takže si užíváme slunné odpoledne. Slon se až diví, že se takovému nicnedělání říká aklimatizace, ale v leže ve spacáku se na to dá zvyknout. Ze spánku nás během noci párkrát probouzí silný vítr, který trochu cvičí se stanem.

29. 7.
Jako vždy v sedm budík. Na teploměru ve stanu šest stupňů, takže venku to lehce zalézalo pod mikinu. Plán je seběhnout Irik do vesnice Elbrus a když tak rovnou lanovkou na Prijut 11. Cestou jen potkáváme skupinu mládeže s vedoucími, ti se ptají jak daleko na Irik. Trochu nechápeme, co tam chtějí, protože nahoru to je daleko a dolu ještě dál a počasí nic moc. Těch osmnáct kilometrů délkových a dva výškové sbíháme za 3,5 hodiny. Sbíháme doslova – Petra s batohem i běhá. Slušný výkon, navíc jsme prchali před deštěm a to je dobrý trenér. Zastihl nás až dole cestou z nákupu do kempu (chleba 57, sušenky 14, jablka 20). Elbrus je prý vesnice, ale v málokteré vesnici mají panelákové sídliště. Předpověď počasí není valná. Alespoň vyzvedáváme OVIR a inkognito stavíme stan v kempu, kde zrovna přestala téci voda. Tyhle věci má na starosti Otík. Ten člověk tak vážně vypadá i myslí. Vodu ale nakonec zvládl jakousi gumovou páskou a drátem přímo na vedení taženém po povrchu. I trubky plynu tu mají vedené nad zemí. Taky dáváme třikrát Baltinku á 50 a uleháme kolem desáté s tím, že zítra se „jde na to“.

30. 7.
V noci pršelo, tak jsme takoví navlhlí. V altánu pakujeme skoro všechno jídlo a komplet výbavu. Stan necháváme s několika drobnostmi na místě. Původně jsme v něm chtěli spát, ale počasí nahoře by asi nevydržel. Kempový pes, kterému familiérně říkáme Lištička, mi v noci naprosto kamarádsky odnesl na déšť vložky do bot. Paráda, když s botami jdeme na sníh.
V půl desáté nám staví krasivaja volga a za 200 nás odváží do Azau. První auto nám vlastně stavělo před volhou, ale chtěli 400, což jsem v panice, že jedem na Elbrus, já šetřivej, málem přijal. Naštěstí mě kamarádi umravnili. Nicméně taxikář je kolík. Na otázku o počasí se zamyšleně podíval vzhůru a pravil: „Jen bůh ví“. Dále dostáváme pár cenných rad – na kopec nespěchat, pít a hlavně pozdravit horu. Ptáme se „ A jak pozdravit?“ - „Salam alejkum.“ Jó, vítejte v Rusku.

Nová kabinová Poma lanovka nás za 600 rublů (zpáteční) vyváží na MIR. Dále za drobného deště stará jednosedačka do 3900 m.n.m. Vidíme rolby, bivakovací kabiny, taky stany a hlavně lávové kamení. Zbývá vystoupat na Prijut 11. Prijut znamená plošinka – místo, kde jde tábořit. Je to pro nás půl druhé hodiny čerstvým sněhem do kopce. Přesto, že je chladno, máme kvůli batohům a sklonu jen trička pod bundou. Časem začíná regulérně sněžit a my jsme po poledni na místě, propoceni a rádi. Celkem tak deset bivakovacích bud po dvanácti lidech, rozestavěné základy nové chaty na Prijutu a postupně rekonstruovaná ta stará. Cena za noc v boudě je nesmlouvavých 500 rublů (v té nejnuznější 400). Stany tu vidět nejsou. Dole nás upozorňovali kluci od Pamir 7000, že sníh teče jak řeka a ve stanu špatné, ale to bylo čtrnáct dní bez mráčku a 30 stupňů. Teď spíš hrozí bouřka se sněhem. Ve společné kuchyňce je erární plyn, což je super, dále nádobí a také jídlo po předchozích. Po ubytování jsme dělali rozvahu, kolik máme jídla a zjistili, že při čekání na počasí déle než dva dny budeme o hladu. Slon právě v kuchyni objevil placky z mouky. Že byly v pytli na odpad a prošlé nevadí – moc dobré byly a my věděli, že o hladu nakonec nebudeme. Celé odpoledne bylo ve znamení čekání na počasí, jestli sněžení poleví a mraky odhalí vrcholy vzdálené 1500 výškových metrů. To se pro účely focení povedlo. Také jsme se seznámili s místním šéfem, který vysvětlil, co a jak a uzavřel to: „Visíte mi 3000 rublů.“ To se to kutálí. A to je tu možnost nechat se vyvézt na Pastuchovy kameny. Za rolbu pro 12 lidí 1200 Euro. „Rozmyslete, když tak připlatíte.“ Okamžitě odmítáme. I když už na konečné lanovky nasedali Němci do rolby pro usnadnění a Slonovi už mžikalo očkama. Naše lanovka se pochopit dá, protože ušetřila šest hodin pochodu kamenitou cestou, kde není k vidění nic. Vlastně něco ano. Místní lanovky v zimě slouží lyžařům a je tu několik červených a černých sjezdovek. Lyžoval někdo z Vás na Elbrusu? My si jen s pohledem na vrchol povzdechli: „Chtělo to lyže.“

Uchvátil nás tu Mišo. Šustáky, pletená šála, místo návleků kolem bot igelit. Přijel z Ukrajiny poprvé do hor – zdolat Elbrus. Slon jen povzdechl „Hm, tak takhle se vyhrává válka.“

Po večeři uleháme kolem sedmé i když světlo bude až do devíti. Ty boudy jsou veliké ulehčení, vnitřní teplota je 10 stupňů. My sem jinak vytáhli komplet výbavu s dostatkem plynu na rozpouštění vody, teplé spacáky atd., ale v podstatě se sem dá jít s malým batůžkem jako v Alpách. I karimatka už je navíc, protože na pryčnách matrace jsou. To si tu nějací Litevci stěžovali na nedostatečné služby a komfort – absolutní nepochopení. Rusové sice ve službách přeborníci nejsou, v údolí je jeden velký chaos, ale kvůli tomu se sem nejezdí. Kavkaz je skutečně velmi krásné pohoří. Netknuté, syrové, bez lidí a mobilního signálu. Místní horalové jsou super.

31. 7.
Aklimatizační výstup jen s trochou pití nad Pastuchovy kameny, což je asi třetina převýšení zítřejšího výstupu a na poledne nazpět. Po zbytek dne není co na práci, jen se pořádně najíst, tak na eráru vaříme. Protože budík je na 00:30, po páté uleháme do spacáků.

1. 8.
Středa je den, na který jsem plánovali hlavní výstup v itineráři cesty. Přesto, že se příjezd na Kavkaz o den posunul, termín jsme s korekcemi stihli. Stihlo to i počasí, protože po čtrnácti slunných dnech byly přeháňky i sněžení, ale na 1. srpna bylo hlášeno „dopoledne jasno“.

Ebrus je dvojhlavá hora. Vrcholy Západní (5642) a Východní (5621) jsou od sebe vzdušnou čarou 1,5 kilometru a na oba se jde ze společného sedla.
Před druhou vyrážíme do kopce. Jsou asi 4°C, takže stačí dvě trička a bunda. Cesta vede kolem již známých Pastuchových kamenů. Sem jdeme 2 hodiny bez čelovek, protože měsíc září velmi jasně. Slon je napřed. S narůstající výškou a větrem dost přituhuje. Taky paradoxně s blížícím se ránem je větší a větší tma. To kvůli tomu, že měsíc odešel, ale slunce se stále schovávalo. Takže had světélek se nad ránem rozzářil po svahu. Podle jejich počtu se po kopci pohybuje alespoň sto lidí. Postup je pomalý, pár kroků a vydýchat, jako byste stoupali po černé sjezdovce. Velká zima, zalézá všude, čas se trochu přiobléct. Meteorologové slibovali -15°C a pocitových - 25°C, ale naštěstí to tak o deset netrefili. I tak Slon hlásí, že mu zmrzl pot v zipu bundy. Já cítil prsty v utažených botách a Petra musela nevléct rezervní mikinu a druhé rukavice.

V sedle (5300) už přišlo slunce a začalo být naopak vedro. Zbývala cesta šikmo svahem, zprava částečně obejít Západní vrchol (jediné místo na cepín) a po několika stech metrech mírného kopce vystoupat na závěrečnou vyvýšeninu s ofiko označením a mohylkou.

Na cestě zpět potkáváme lidi z českých cestovek, vyráželi o něco déle. Taky místní snowboarďáky a lyžaře, kteří to celé pojali po svém. Čeští kluci zas měli bobovací lopaty na urychlení cesty dolů.

2. 8.
Den „po“ věnujeme sušení a pojídání. Kolem druhé, ale stejně vyrážíme z kempu na procházku pro „padárky“. Nechtěl jsem tomu uvěřil, ale ušli jsme 12 kilometrů údolím do Čegetu pod lanovku, kde je spousta stánků s kavkazskými čaji, pletenými věcmi a kožešinovými samodomo. Borové šišky v nálevu naší pozornost přitáhly. Fakt se to dá. Ovšem hlavním bodem odpoledne byla návštěva šašlíkárny, což je normální hospoda, kde dostanete grilované maso.

Výsledky degustace:
Lagman (polévka se zeleninou) *****
Šolpa (vývar s beraním masem) *
Bristol (mleté maso v těstíčku) ****
Griby s kartoškou (smažené brambory s houbami) **
Šašlík (beraní špíz s koprem) ***

Domů jsme nechtěli, ale museli. Tak nás někdy po půl osmé naložil chlapík, co ani nechtěl zaplatit, ale 200 R dostal. Uléhali jsme přejedení a naše scvrklé žaludky nechápali, co se děje.

3. 8.
Opouštíme kemp Šelda s nedoplacenými třemi nocemi. Osman a jeho Ludmila odpustí, ale to mají za ten OVIR a studenou nebo žádnou vodu.
Místo pravidelné maršrutky v 8.45 nám staví sedmdesátiletý děda v ladě a za 600R se řítíme do Nálčiku. Dáváme to pod dvě hodiny a po cestě stíháme jen pár fotek místních kasáren a video, v němž titulní roli hraje skot. Na nádraží nás rve do busu chlap a bez čekání jedeme další hodinu do Pjatigorsku.

Pjatigorsk (ve vtipném anglickém překladu Fivehills) je příjemné lázeňské město a korzem a kolonádou. V místní restauraci náš pokyn k zaplacení zněl servírce jako ještě další rundu. Tak to máme 6x zlatavý mok á 50R a krevetky za 100. Dýško 10% si připočetli rovnou. Také nás zlákal minerální pramen a musí říct, že má sílu. Něco jako pít teplou osolenou vodu se žluklými vajíčky. Tak snad nás to vyléčilo. Jen to nádraží, čtyři bágly do úschovny za 320R. Nákup láhev vody 12,9R a zmrzlina 3 x 20R.

20.35 Jedeme Pjatigorsk – Minerální Vody příměstským osobákem, kterém říkají „električka“. Jízdenky se kupují přímo ve vlaku (120R/3 os s bagáží), kde nechybí ostraha stejně jako na peróně.
Vlak jel na naše zvyklosti neuvěřitelně přesně a ve 21.20 opět na místě činu v M. V. na nádraží, které jsme viděli jen krátce. Impozantní stavba s dórskými sloupy a sousoším. Peróny místních a dálkových spojů jsou oddělené. I v deset večer všude spousta lidí. Za místo noclehu volíme čekárnu otevřenou nonstop. Ještě, že lístky už máme. Asi bychom teď nepochodili, jet chce každý. Samí batůžkáři. Ti ruští si zakládají na tom, že hodně unesou. Rance mají obří a v nich všechno (jak víme z kempu). Opět všude nádražní ochranka. Péťa ještě kupuje vychlazenou kolu (65R/láhev), abychom si po deseti dnech dali něco jiného než čaj a vodu. Také dojídáme poslední sýr a salám z domácích zásob! Zbývá už jen pár bonbónů a paštiky, takže na cestu budeme nakupovat chleba a něco k němu.

***
Poznatek ohledně řízení aut. Rusové jezdí bez bázně a hany. Po vesnici stovkou, přes plnou, předjíždění do zatáčky kam není vidět, pravidla moc neřeší a to vše ve starých autech. Paradoxně je to stále drží ve střehu a nehod moc nevidět.
***

***
Cestování nemají Rusové snadné. Na autobusy prakticky nejsou jízdní řády. Jízdenky na dálkové spoje se kupují i týdny dopředu. Vše je na jméno, takže když chcete poslat děti, musíte vzít jejich doklady (třeba rodný list) na nádraží.
***

***
Situace kolem údolí Baksan. V roce 2011 bylo celé údolí uzavřeno a na Elbrus se nešlo dostat. Prý kvůli rebelům z Osetie. Ona zde převažuje muslimská komunita a slibně se rozvíjel turismus. Moskvě to nešlo pod nos a tak to přibrzdila, protože chce turisty v Soči, kde vyrostly resorty. Po celém údolí jsou teď nedostavěné stovky hotelových budov. Na turistická povolení do určitých oblastí je třeba dlouho čekat, všechno centrálně dozorované.
***

4. 8.
Poslední den v Rusku. Po noci v čekárně vyrážíme na prohlídku města. Je sobota, takže davy směřují na trh. My směřujeme s nimi. Cestou společně snídáme dva jogurtové nápoje, dva loupáky (13) a vodu. Na trhu mají úplně všechno od jídla po techniku, nové, staré, pěkné věci i šunt. Petra vyloženě neodolala koření a dáváme si dvě chlebové placky (á17). Do vlaku nakupujeme chleba (14), sýr (40), kukuřici (29) a jikry (37). Při návratu z trhu na poště také kupujeme známky na dva pohledy. Na cestu do Čech je potřeba nalepit 23,5R, což zaplní všechno volné místo na zadní straně. Úplně poslední rubly padly na pivo, pirožky (3x8) a 5 litrů vody.

Další, co nás čekalo, byl plackartnyj vagón č. 14, lůžko 26, 28, 30. (Pro detailisty lůžka po čtveřicích do 36, lichá dole, sudá nahoře a pak podél uličky osm paland. Takže naše šestka byla 25, 26, 27, 28, 41, 42 a vedle 29, 30, 31, 32, 39, 40.)
Slon celé dopoledne skuhrá, jaké to bude cestovat dobytčákem, ale nakonec super, takové sociální. Vidíš ostatní dělat normální věci.
Celní kontrola – první policajt přišel v půl jedenácté, poslední ve tři. Nejdřív přijde policajt a zkontroluje zda všichni mají pas a kam jedou. Pak přijde pohraniční stráž kvůli vízu a povolení v pasech. Nakonec celník, kterého zajímá celní prohlášení a obsah batohů. To na ruské a pak ukrajinské straně. My bez problémů. Někteří neměli to štěstí a byli vysazeni na pohovor zatímco vlak mizel v dáli.

5. 8.
Dněpropetrovsk (místní říkají jen Dněpr). Mění se polovina vagónu. Lidi, co se vraceli od moře vystupují a Ti noví (už denní cestující) povlečení nedostali. Kyjev 16.00. Letíme do mezinárodní pokladny vybojovat místenky. V mezinárodní pokladně neberou platební karty, tak ještě k bankomatu. Sláva, místenka do kupé na zítra za 819 hřiven (jízdenku máme slovenskou zpáteční CityStar). Dáváme batohy do úschovny (skříňka 3x17 hř) a vyrážíme poznat nedělní podvečerní Kyjev. Centrum Kyjeva je opravené a uklizené. Hlavní třída bez aut, v neděli pouze pro pěší. Super záležitost. Kostely, muzea, umělecká čtvrť. Zmrzlina 3x5 hř, cola 2 l.
Nákup v suproši pod uměleckou čtvrtí celkem za 142 hřiven (rybičky, chleba 3,89, chleba 3,82, sledi 18, ryby 18,94, sušené kalamáry 15, jikry 18,69, plechovka kukuřice, osmina pizzy 3x7,84, pivo Bud 6,55, Staropramen 6,74, Baltinka 8,29).

Znaveni si dáváme večeři v parku a užíváme večerní pohodu u fontánové show. Před půlnocí se metrem vracíme ze stanice Vagzalnaja na hlavák. Zaplatíš dvě hřivny a můžeš si jezdit doaleluja. Noc jsem si naplánovali v placené čekárně (s jízdenkou za 18), ale bylo to za trest, protože amplion ne a ne zavřít klapačku.

6. 8.
Ráno malý nákup 2 l piva za 17,89, 5 l vody 10 hř, 3xnanuk á 3,25, kafe 2x1,5. Snídaně paštika a starý chléb, trocha čaje, co zbyl z minulého vlaku. Na to jak jsme termosky vlastně moc v horách nepotřebovali, na cestování super.

Ta ta da dá. Před jedenáctou do vlaku na první nástupiště. V našem třímístném kupé už někdo sedí, ale špatně je on. Máme číslo 22, 24, 26, tzn. že lůžka jsou u zadní příčky kupé. Kluk měl 25 a myslel, že se mezi 24 a 26 nějak vejde. Rychle se zabydlujeme a dáváme si k obědu nasolené sledě s chlebem.

Vlak se rozjel s desetiminutovým zpožděním oproti plánovaným 11.05. Je to snad první zpoždění, co jsem tu zažili. Klimatizace nejde, tak náš „pravodnik“ rozšrouboval okénka na chodbičce, aby se dala naplno otevřít. Kolem 13 hodiny tuhneme, padla na nás únava předešlých dní. Ve vlaku máme 35 až 38 stupňů, podle toho jestli ležíte v kupé nebo stojíte v uličce. Ve Lvově utrácíme posledních 7 hřiven za půllitr vody. S postupem času je náš průvodčí víc a víc opilej, takže například načepovat horkou vodu v bufetu musíme sami.

7. 8.
Ve 3:10 pasová kontrola. V 11.22 v Žilině stále s 10 min. zpožděním, ale to už jedeme 26 hodin. To je ok. Po ukrajinské rovině bylo hornaté Slovensko balzám na oči. Expres Hradčany 11.48 je náš poslední spoj. Jízdenka do Kolína bez slevy 3x24,8 Euro. Na nádraží ještě něco k jídlu na polsední hodiny cesty. Slon 3,8 za 1,5 vody, láhev fanty a vepřové ve vlastní šťávě a Petra dva litry vody a sýrová očka za 2,5.

Závěrem bych napsal, že jsme si cestu opravdu užili a poznali alespoň malou část Ruska. Mohli jsme na Kavkaz letět letadlem a ušetřit několik dní času, ale tím bychom také přišli o několik dní zážitků. Pro někoho se v textu nachází až moc časových údajů, čísel a cenovek, to proto, aby si každý mohl udělat obrázek při přípravě své cesty, kterou vřele doporučujeme.

Fotogalerie z akce na webu chobot.cz - Elbrus uprostřed Kavkazu.