21. Cestovní kancelář Lomoz

Celotáborová hra roku 2001 byla trochu zvláštní především svojí přípravou. Protože se nikdo nehrnul do toho, aby si celou celotáborovou hru vzal na triko, byly jednotlivé etapy rozděleny mezi vedoucí. Každý si měl připravit jednu etapu na téma cestování v čase a prostoru po celé zeměkouli. Celé to bylo spojeno ideou cestovní kanceláře, která má k dispozici stroj času.

Úvod byl impozantní. Na vánoční besídce se objevil agent cestovní kanceláře Lomoz, kterého představoval Meloun, a nabídl velice výhodnou cestu kolem světa. Bylo vidět, že Meloun je v tomto oboru profesionál (pojišťovací agent). Sehrál výstup na jedničku a táborníci mu to spolkli i s navijákem. Takhle tedy lze realizovat hru na skutečnost. V 70. letech v Hryzelích by se vám všichni vysmáli, kdybyste tvrdili, že na tábor pojedete k moři, ale po mimozemšťanech pátrali zcela vážně. Dnes tábor u moře? Proč ne. A mimozemšťané? Prosím vás, dejte pokoj, takových už každý z nás viděl v kině nebo v televizi.

Mnozí táborníci začali propadat panice.

„Já na žádný hory nepojedu, já chci jet do Nouzova,“ prohlašuje naprosto vážně Klavíďo.
Zuzka mu přizvukuje.

Jak se ukazuje na poradě v polovině ledna, děti se starají, že za 2500 Kč si moc komfortu na cestě kolem světa neužijí. Je vidět, že dnešní děti mají přehled. Vedoucí se tedy rozhodli vypustit fámu o sponzorském daru.

Proč se vlastně cestovní kancelář jmenuje Lomoz? To je taková vzpomínka na kdysi populární maďarský kreslený seriál Rodina Smolíkova, který shodou okolností opět běžel v televizi. Pamatujete na komunikaci s budoucností?

„Tady S M Lomoz, ohl se,“ zněla slavná věta v takzvané novočeštině, tedy ve zkratkách, aby se šetřil čas.

„Jen počkejte, před táborem se rodiče vytasí s tím, že dítěti nechali udělat pas,“ uvažuje Slon.

„A co takhle pas Valašského království? Je za stovku a vypadá jako opravdový. Jeden chlap prej na něj letěl z Ruzyně do Ruska.“

Nakonec se dohodlo, že je v silách vedoucích a jejich kontaktů vyrobit pasy svoje. V květnu se v klubovně objevily opravdové žádosti o cestovní pasy. To už skoro nikdo nepochyboval, že se jede do světa. Dokonce o tom nepochybovali ani někteří z rodičů.

Týden před začátkem tábora se vedoucí vyřádili na stavbách pro celotáborovou hru. Funkci brány tentokrát převzala celnice jako vystřižená z filmu Tři veteráni. Na tábořišti pak byl obří cestovatelský kufr (vešla se do něj Janinka), vedle něj stroj času, úžasná mašina, kterou sestrojil pan Málek. Když se zatočilo klikou, se strašným rachotem z něj vypadl obal od kindervejce, ve kterém byl název země, kam se cestovatelé podívají. Uprostřed tábora pak byl rozcestník, který ukazoval na různá místa po celé zeměkouli.

Součástí večerního nástupu mělo být vypouštění balónku se zprávou. Všechno je ale potřeba vyzkoušet a tak ještě během stavby tábora vedoucí testovali, jestli balónky nafouknuté héliem opravdu lítají. Blonďák přivezl bombu s héliem a šlo se na věc. A skutečně, nafouknutý balónek vzlétl k nebi. Když může létat balónek, co takhle mít létající loď? To by bylo něco. Zkusili tedy nafouknout malý člun, ale ten se k letu neměl. Někteří začali pochybovat o tom, že plyn v tlakové lahvi je hélium, a tak ho začali ochutnávat. Výsledek známý z televize (hlasivky se stáhnou a člověk mluví jako šmoula) se dostavil a o zábavu bylo postaráno.

Vypouštění balónku se zprávou pak probíhalo na každém večerním nástupu. Zprávy vytvářela vždy dvojice táborníků. Jednou se povedlo napsat tak těžký dopis, že jej jeden balónek neunesl a musel se tedy přidat další.

Na tábor, který se konal od 7. do 28. července, odjíždějí Průzkumníci zájezdovým autobusem od kolínského nádraží včetně anglicky mluvící průvodkyně. Rozdány jsou cestovní pasy a členové zájezdu se v nich dočítají, že se stali členy rodin Homolkových, Smolíkových, Hujerových a Novákových.
     Již za Nesmění je čeká překvapení v podobě celní kontroly. Stojí zde automobil a čtyři celníci se psem, kteří zastavují autobus a kontrolují jej. Kontrola je přísná. Honza dokonce dostal pendrekem za drzé chování.
     Speciálně vycvičený pes (jeho hlídání zcela zaměstnalo jednoho celníka, protože pes byl samozřejmě zcela necvičený, ba chvílemi až nevychovaný) nalézá u Klavíďa pytlíček s bílým práškem. Klavíďo je bez milosti v poutech odvezen. Nakonec se prokázalo, že v pytlíčku byl jen puding a Klavíďo si tak chtěl udělat oko u kuchařek. Nicméně na tábor musel dojít pěšky.
     Táborníci se ubytovali jako obvykle na tábořišti, které se však mění v kouzelnou loď SM Lomoz řízenou strojem času, umožňujícím přesun nejen v čase, ale i v prostoru. Velkou roli zde hrála právě celnice. Při každém příjezdu do nové země se dovnitř usadil celník, razítkoval pasy, a tvářil se, že je domorodec. Tak třeba Tomáš jako Peruánec se tvářil, že mluví španělsky („Za tuhle španělštinu by mě paní učitelka určitě nepochválila,“ prohlásil pak sebekriticky). Protože v Peru jsou různé živly, má pistole v pohotovosti a hned tak něco jej z míry nevyvedlo. Na Klavíďa, který byl podezřelý už na první pohled, rovnou preventivně vyprázdnil celý zásobník (pistole byly samozřejmě na vodu). Celníka nakonec nejvíc vyvedl z míry Kosa, který přijel na návštěvu a vytasil se s normálním pasem.

První zemí, do které loď SM Lomoz zavítala, bylo Rusko a táborníci se mohli seznámit s tradiční ruskou hrou "gorodki". Jednotlivé rodiny sehrály o body do celkového hodnocení turnaj v této pro nás neobvyklé hře. Pochopit pravidla nebylo zas tak těžké, ale strefit se 1 m dlouhou dřevěnou holí do 30 cm dlouhých polínek, ze kterých byly postaveny jednotlivé figury, již byl problém o něco větší.

Návštěva Číny se nemůže obejít bez prohlídky největší stavby světa, která jediná je vidět i z kosmu - Čínské zdi. Úkolem jednotlivých rodin bylo vyzkoušet si, jakým způsobem byla tato zeď stavěna. Podle plánku bylo třeba postavit 1 metr dlouhý, 40 cm široký úsek zdi bez použití jakýchkoliv měřících pomůcek. Hodnotila se estetika, funkčnost a posléze byla sehrána hra demonstrující boj o čínskou zeď.

S touhle etapou si Janinka užila svoje. Když před ostatními vedoucími předvedla svoji ideu, po krátké bouři mozků se objevilo tolik návrhů, že celá etapa byla rázem naruby a Janinka si s tím vším musela poradit.

Slon prohlásil, že tahle etapa by měla být jiná než většina ostatních:

„Pořád po nich chceme, aby něco vymysleli. Tentokrát jim řekneme, co mají udělat, a důležité bude, jak dobře to udělají.

To byl názor takřka revoluční. Pokud tedy někde v okolí Nouzova zakopnete uprostřed lesa o hromadu kamení, nemusí to být jen tak nějaká obyčejná hromada, ale může to být Čínská zeď!

Následoval noční přesun do Anglie, který nebyl pro nikoho z cestujících nijak obtížný. Ocitli se přímo v srdci fotbalového šampionátu a jednotlivé rodiny se tak mohly zúčastnit mistrovství světa ve fotbale. Hrálo se 2 x 7 minut a bylo vidět, že mnohá z děvčat kopou do míče asi tak jednou za rok. Celý turnaj byl zpestřen sázkami na vítěze turnaje.

Rychlý večerní přejezd do Francie o pár set let zpět se později stává osudným. Zájezd se dostává přímo do vřící Francie, kde vrcholí občanská válka. Je nucen nocovat mimo tábor, aby se mohl zúčastnit tajné svatby a posléze velkého krveprolití.

Na Borneu to nebylo o moc lepší. Díky porouchanému stroji času sice podle plánu Průzkumníci dorazili na Borneo, ovšem nepřistáli tam, kde si vedení představovalo, nýbrž uprostřed pralesa mezi domorodci. Zásoby jídla docházejí a jsou tedy nuceni s domorodci vyjednávat a získat tak čas na to, aby strojník mohl opravit stroj času. Domorodý náčelník si za mouku žádá dary pro své božstvo, ale nic z věcí cestovatelů se mu nelíbí. Jsou tedy nuceni vyrábět dary z přírodního materiálu a ty pak s domorodci směňovat za jiné věci.

Domorodé obyvatelstvo jak z Církvice tak Vavřince nebylo nijak štědré, a tak museli cestovatelé dlouho obcházet jejich příbytky, než něco vyměnili. Za dary, které pak náčelník obdržel, dal našim cestovatelům mouku, ze které jednotlivé rodiny vyráběly ne vždy chutné, ale v každém případě poživatelné placky. Nejlépe se předvedla rodina Homolkových, která dokázala v dešti rozdělat oheň na jednu jedinou sirku a v nejkratší době vyrobit nejchutnější placky.

Z tropů rovnou doprostřed zimy. Aljašku bez psích spřežení by si snad ani nikdo nedokázal představit. Rodiny vyrábějí saně pro závod psích spřežení. Důmyslnost jednotlivých strojů někdy předčila i představivost vedoucích. Snad i Smolíkovi později v závodě pochopili, že je rozdíl mezi patnácti hřebíky 50 mm a zhruba třemi délky 100 mm.

Do závodu psích spřežení, který se konal nahoře v lese nad srubem, nastoupily všechny čtyři rodiny s obrovským odhodláním. Pravidla byla jasná, trať si předem může prohlédnout pouze mašér (řidič saní), který během závodu nesmí ze saní vypadnout. Psi tvoří zbytek rodiny. Průběh závodu byl tak trochu zklamáním, o to zas větší zábavou pro diváky. Žádné ze saní nedojely do cíle, protože se rozpadly na trati, nebo z nich mašér vypadl. U jedněch saní se přetrhl postroj a běžící psi dokonce ani nepostřehli, že již za sebou své sáně dávno netáhnou.

Další zastávkou bylo Peru. Ve zdejších horách bylo vždy velké množství drahých kovů. Rodiny tedy zkouší své umění v hledání stříbra, které představují kameny se stříbrnou tečkou (což ovšem oni nevědí) roztroušené v 300 metrovém úseku potoka. Aby nebylo jejich hledání tak jednoduché, byl jejich pohyb ztížený jedovatým plynem, který vytvářejí vedoucí s vodními pistolemi. Pokud byl zlatokop, který nemá na hlavě masku, zasažen, umírá na následky otravy.

Zlatokopové museli volit mezi dvěmi možnostmi. Buď budu mít na hlavě masku a přehlédnu hodně stříbra, protože přes masku je špatně vidět. Nebo si budu masku sundávat a riskovat, že mě jedovatý plyn zasáhne, ale možná toho více najdu.

Jak to vypadá, když putuje karavana pouští, mohli cestovatelé poznat při další zastávce tentokrát na africkém kontinentu, přesněji v Maroku. Pytlíky s kapající vodou představovaly oázy a úkolem členů karavany bylo plazit se s kelímkem mezi čtyřmi oázami, snažit se nabrat co nejvíce vody a navíc urazit předepsanou vzdálenost. Výpravy musely řešit kompromis, zda nejdříve urazit vzdálenost a potom teprve čerpat vodu a riskovat tak, že mezitím oázy vyschnou, či nejdříve načerpat vodu a pak zas mít ztížený pohyb s kelímkem plným vody. Nakonec to dopadlo tak, jak nikdo nečekal. Oázy vyschly a všichni zemřeli žízní. Hodnotilo se tedy, kdo načerpal více vody.

V Africe ještě chvíli zůstali, jen se přesunuli do Senegalu. Závod Paříž – Dakar je jednou z nejznámějších a nejdelších rallye světa. Náš zájezd se zúčastnil letošního ročníku. V první části si rodiny postavily své závodní vozy, které musely splňovat následující podmínky: vůz musí unést 1 člena rodiny, kola tvoří další čtyři lidé, k vozu musí být napevno přidělána 1,5 l plastová láhev jako nádrž.
     Závod samotný spočíval v tom, že vozy projížděly vytyčenou trať, kde na určených místech odlévaly palivo ze svých nádrží. Při odlévání paliva nesměl řidič slézt z vozu a technici se snažili, aby palivo bylo odlito co nejpřesněji. Každá odlitá kapka navíc mohla později chybět. Tak jako již tradičně se našemu zájezdu nedaří a ani jeden z vozů nedojel až do Dakaru, všem došlo palivo na předposlední kontrole.

Při návštěvě Egypta a prohlídce pyramid se nechtěnou náhodou podařilo rozhněvat tamní bohy. Cestovatelé tedy vyrábějí pro jejich usmíření dary s dávnými motivy z keramické hlíny. Večer je pak položili při sledování tajemného světla k patám pyramid.

Severní Amerika a Indiáni patří neodlučně k sobě. Náš zájezd se ocitá v Texasu v situaci, kdy je nucen sledovat Indiány. Cesta je složitá, a proto si rodiny s sebou berou různé nářadí a nástroje, které považují za vhodné. Nikdo předem nevěděl, co se bude dělat a co bude potřebovat. Cesta je značena malými oblázky ve tvaru pyramidek. Za každý nesplněný úkol přišla rodina o několik svých členů, a tak na nesení zbylého materiálu zbývalo stále méně a méně lidí. Nesplnit úkol nebylo nic složitého. Stačilo si třeba nevzít vzduchovku a úkol, který ji vyžadoval, nebyl splněn. Což může nejedna z rodin potvrdit.

Do Indie cestovatelé vyplouvají lodí z Portugalska v době obchodních cest pro koření. Prvním úkolem bylo postavit loď, což představovalo vztyčení stožárů a sešití plachet. Tento úkol dal nejedné rodině zabrat. Samotná plavba byla dlouhá, úmorná a prověřila posádky zcela dokonale. Za 30° vedra musely překonat více jak 300 metrovou vzdálenost na 12 špalících o průměru 20 cm.

Samotné přistání v Indii ještě nebylo vítězstvím. Cestovatele čekal sběr koření, které viselo na stromech v lese. Jedinou možností, jak se k němu dostat, byly čtyřmetrové tyče, po nichž mohl jeden z rodiny vyšplhat a podle vůně poznat, které koření na daném stromě je. V této části se hodnotil počet správně poznaných koření.

V závěru zájezd čelí bouři a rodiny si staví pevná obydlí. Kameny na jejich stavbu musí dovalit do míst svých staveb. Kameny představovaly čtyřstěny o hraně 2 metry z tyčoviny, které bylo nutné provalit lesem po předem určené dráze. To byste nevěřili, jak nesnadný je to úkol. Kdo ještě ze školy pamatuje, jak vypadá čtyřstěn, ten už tuší to, co táborníci pochopili v praxi. Čtyřstěn nelze kutálet rovně.

Když už si mysleli, že mají vyhráno, přišli domorodí Indové a vyhnali je po prohrané bitvě zpět do Portugalska. Takže nic moc zdařilá návštěva, ale dobrodružství zažili mnoho.

Na konci zájezdu se loď SM Lomoz vrací zpět do Čech. Vedení zájezdu se rozhodlo zničit stroj času, protože během zájezdu jim bylo nejednou vyhrožováno různými nekalými živly, aby jim jej po dobrém i po zlém vydali. Vzhledem k tomu, že stroje času by šlo lehce zneužít, rozebrali jej a během dvoudenní výpravy byly jednotlivé části stroje ukryty na různých místech Čech. Plánky s místy, kde jsou ukryty jednotlivé části, byly pečlivě uschovány, kdyby byl stroj času někdy později pro záchranu lidstva potřeba.