Dost bylo olympijských výkonů, rok 2000 byl ve znamení středověkého Japonska. Táborníci se přenesli do roku 1651 do japonského Andžira, které právě poctil svojí přítomností sám japonský císař, božský tennó, slunéčko jasné a kdovíco ještě. Táborníci se přemění na samuraje a v závěru spolu budou bojovat o titul šógun (velký vojevůdce). Tom přednesl ideu této celotáborové hry 21. ledna na poradě. Téma všechny zaujalo, obzvlášť Marian hýřil nápady. Jedna etapa měla představovat častý japonský jev zemětřesení. Marian navrhl postavit stan na podlážku položenou na kuláčích a pohybovat s ním. Bylo by to určitě zajímavé, ale nakonec se tahle varianta neuskutečnila. Pak ještě Marian navrhl kontaktovat japonské velvyslanectví.
Další diskutovanou otázkou byla cesta na posvátnou horu Fuji. "Kde vezmeme sníh?" ptá se věcně Blonďák, protože ví, že vrchol této hory je trvale pokryt sněhem. "Přivezeme ho z Tolštejna a dáme do ledničky," dělá si legraci Šéďa. "Nebo použijeme vatu."
"Skelnou vatu?" ptá se Honza poněkud mimo. Všichni si představili, jak se táborníci drbou kvůli svědivé skelné vatě, a to je natolik rozveselilo, že porada musela být na několik minut přerušena. Na dalších poradách se jednotlivé etapy upřesňují i mění. Například zemětřesení má teď podobu balvanů valících se z kopce. Z čeho ale balvany udělat? "Nejlepší by byly kašírovaný balvany z Barrandova," má zase Marian vizi. Etapa by probíhala tak, že by táborníci museli v noci rychle sbalit věci a vyběhnout proti valícím se balvanům. "Doufám, že se mě to netýká," ozval se Slon z pozice vedoucího tábora. "S peřinou nikam nejdu!" Na balvanech to ale celé ztroskotalo. Etapa o zemětřesení nakonec byla pojata jako nácvik na případné zemětřesení a probíhala ve dne na opičí dráze. Pozornost se věnovala také závěrečnému souboji samurajů o titul šógun. Pro Toma jsou důležité i účesy japonských rytířů.
"Nagelujeme si vlasy," navrhuje.
"Mně stačí, když si je nebudu mejt," konstatuje Sysel. "A před soubojem je potřeba samuraje pořádně nabudit," přidává Tom další požadavek. "Tak já jim udělám leták," nabízí Marian snadný způsob, jak táborníky pořádně naštvat. Okolo Japonska se na táboře točilo téměř vše. Táborníci se jak před jednotlivými etapami, tak i během odborných zaměstnání dozvěděli o Japonsku spoustu zajímavostí. Například kdo byl samuraj, nindža, o japonských bojových a obranných technikách, o jídelních hůlkách, o vzniku Japonska, ale i o jeho kultuře. Zvláštností tohoto tábora byla také nezvyklá koncentrace výskytu sádry, zlomenin, kulhavky, a podobně. Zatímco Blonďák si sádru přivezl s sebou, ostatní si úrazy přivodili během jednoho odpoledne při lesní hře na Strážce rezervace. Blonďák ale i přes svou sníženou pohyblivost zvládal funkci vedoucího družiny. Jeho sádra byla opravdu chodící. Úvodní etapou byla plavba do Číny pro čínské hedvábí, ze kterého se šila kimona. Samurajové si postavili lodě, tedy spíš jakési vory se zástavou samurajského rodu, na kterých dva samurajové museli přeplout zdejší rybník na šířku a zpět převézt kimona pro celou družinu. Materiál na stavbu lodí jim prodávali dva vykutálení vietnamští obchodníci. A činili se opravdu hodně, někteří samurajové odešli málem bez kalhot. I během plavby bylo o zábavu postaráno. Busse a Klavíďo se na svém voru převrhli, zjevně nebyl na takovou zátěž stavěný. Situaci zachránila až výměna Klavíďa za podstatně lehčího Krtka. Kájinu s Áťou zase značně potrápil vítr, který je zahnal daleko od čínských břehů. Velkou atrakcí byl zápas sumó probíhající podle zavedeného rituálu. Velice zábavný byl v podání táborníků zejména obřadný křik a podupávání před začátkem vlastního zápasu, které má nahnat soupeřovi hrůzu. Největší úspěch sklidil Krtek. Jeho řev a dupání připomínající spíše King Konga než zápasníka sumó naprosto rozesmálo i jeho soupeře.
Ani kultura nechyběla. O tu se postaral především Blonďák, do něhož vstoupil duch dávného japonského básníka Bašó. Dojemné bylo pásmo poezie, které předvedli členové jeho družiny v programu o návštěvním dnu. Naprostým vrcholem však bylo loutkové divadlo kabuki, jehož zvláštnost spočívá mimo jiné i v tom, že loutky dosahují lidské velikosti. A tak někteří hráli loutky a jiní jejich vodiče. Výsledek byl úchvatný a těžko popsatelný. Hned po návštěvním dnu je zahájena předposlední etapa. Motiv výpravy na horu Fuji byl definitivně opuštěn, úvahy o výrobě papírového labyrintu, v němž by se proháněla nestvůra, také. Labyrint byl zavržen, příšera nikoliv. Dvojdenní výprava byla situována do zatopených jeskyň u Třebonína, což slibovalo mnohem dobrodružnější průběh. Hledání posvátných kamenů přivádí samuraje do zatopeného podzemí k příšeře zvané Gappa (pamětníci si možná vzpomenou na kultovní japonský film ze 70. let 20. století o podmořských ještěrech procházejících se po Tokiu). Jako plavidlo samurajům poslouží vor, který je třeba připravit a odzkoušet. Jeho výroba je zahájena až po odchodu družin na vlak. A to se ještě netuší, jestli bude fungovat.
"Tome, já myslel, že to máš vyzkoušený," diví se Marian.
"To bude fungovat," tvrdí Tom. Marian nakládá materiál na žigulíka, až mu sedají péra. Buggy bere do škodovky lidi a přesunují se do Třebonína. U jeskyně dochází k malému překvapení. Je totiž obsazeno, trénují tu potápěči. Voda je tu dost hluboká, a tak Marian rozvíjí teorie o spolupráci, že by potápěči mohli dávat záchranu. Nakonec potápěči odjíždějí a Průzkumníci mají volné pole působnosti. Tom se vydává na průzkum dalších tentokrát suchých jeskyň, kde bude sídlit Velký Samuraj, který pronese poselství a předá samurajům poslední posvátný kámen. Zatím Blonďák s Buggym a Šéďou montují vor a přivazují k němu dvě velké nafouknuté duše od traktoru. Ukazuje se, že vor je příliš vratký, pro dva lidi je dost nebezpečný. Naštěstí mají v záloze ještě dvě menší duše. Jejich přivázáním pod boky získává vor požadovanou stabilitu. Etapa může začít. Za první příchozí družinu se do podzemí spouštějí na laně Verča a Míša, které byly vybrány pro jízdu na voru za příšerou. "Voda má 4 °C. Je to boj o přežití," konstatuje suše Marian. "Tady je kláda!" klepe se Verča.
"Vzduch je o 1 stupeň teplejší než voda," dodává Marian. Děvčata v plovacích vestách nastupují na vor, berou si svíčku, baterky a odjíždějí do tmy. Tam na ně vybafla příšera, kterou si zahrál Tom, dala jim posvátné kameny a poslala je k Velkému Samuraji do další jeskyně. Ostatní členové družiny zatím čekali na břehu, jak to dopadne. I když příšera v celtě a s plynovou maskou s chobotem vyvolávala spíš úsměv, prostředí, ve kterém se etapa odehrávala, na všechny velmi zapůsobilo. Podobně se s úkolem vypořádaly i další tři družiny. Největší problémy měla Píďa, která prokázala, že rozhodně není vodačka, když se s vorem točila pořád dokola, protože neovládala jízdu s jedním pádlem. Druhé měl totiž Tom s sebou na kánoi, takže druhý pasažér na voru měl k dispozici jen bidlo na odrážení se od stěn jeskyně. Nikdo se neutopil a všem se tato etapa líbila. Na závěr se strhla velká bitva o titul šógun, ve které platilo, že vítěz je pouze jeden. Po "vyvraždění" celého tábora byl nakonec vítězem Busse. | 
