|
Každý rok se pro osm nejlepších táborníků z Průzkumníku pořádá akce zvaná Velký Tah. Jedná se zpravidla o vícedenní výlet se speciálním programem, který je hrazen oddílem. Jako organizátora mě velmi trápila myšlenka, že nebude překonán loňský Velký tah do Harachova, který připravila Petronela. Jeho vrchol v lanovém centru nastavil laťku opravdu vysoko. Nezbývalo tedy, než sáhnout po adrenalinových zážitcích, které ještě nikdo ze zúčastněných nemá. Volba padla na paintball, hru na vojáky s pistolemi a barevnými kuličkami.
Finální sestava se ustálila na 7 dětech (Motyka, Albín, Ted, Nikča, Kozel, Houmr a Vejdy) a sedmi vedoucích (Píďa, Lucka, Áťa, Monča, Sini, Jeník a já). Sešlo se nás 13, páč Sini nemohla opustit praxi v nemocnici, a tak byl její příjezd plánován až na páteční večer. Na nádraží jsme ještě obrečeli, že nejedou Janička a Morče a vyrazili vlakem do Berouna vstříc novým zážitkům. Cesta vlakem proběhla nad moje očekávání úplně normálně, ani kluci z Káňat nestihli vymyslet během hodiny a půl žádnou kravinu, kterou by na sebe upozornili naše spolucestující, nedej bože průvodčího.
Z nádraží v Berouně jsme vyrazili na jistotu podle mapy do autokempu Plešivec. Beroun je docela pěkné město, centrum je zrekonstruované a například místní policie má více než luxusní centrálu. V kempu jsme zaplatili usměvavé paní kempařce (ještě aby se neusmívala, když jí dáváme peníze) ubytovací poplatek, postavili jsme stany a uvařili si chutné večeře. Žádný z přítomných táborníků nebyl neznalým zelenáčem, a tak nebylo překvapením, že většina z nás povečeřela chutný kuřecí či vepřový steak. Ještě než poslední gurmáni stačili spořádat svoji porci masa, tak se rozjel fotbalový zápas s Albínovým házenkářským minimíčem. O konečný výsledek se dosud vedou spory, ale je jasné, že jsme vyhráli MY. Po fotbale jsme se odhodlali do sprch. Ty byly k našemu údivu placené, ač se mi zdá nehoráznou drzostí za něco podobného peníze požadovat. A tak jsme stylem "co nejvíc lidí za 20 Kč" obsadili sprchy na pěkně dlouho. Večer ještě naši kluci poškádlili holky co bydlely naproti v chatkách a kolem jedný jsme šli spát.
Ještě dobrou půlhodinu jsem se ve spacáku jen tak převaloval a nemohl jsem usnout. Pak jsem uslyšel hlasy. Nejdřív jsem myslel, že je to někdo od nás, ale to mi posléze přišlo divné. Podíval jsem se na Jeníka zda spí. Nespal. Chvíli jsme se dohadovali, zda je to Lucka s Mončou a nakonec jsme rozepnuli stan a podívali se, kdo že nás to budí ze sna. Asi 10 lidí odnaproti z chatek bylo nalezlých kolem našeho doutnajícího ohně a byli náramně veselí, že ho obsadili (svůj vlastní si totiž nebyli schopni zapálit) a že je Klaun (asi jejich učitel) nevidí. Situace byla jasná, máme nového nepřítele a musíme ho co nejdříve vystrnadit z našeho území. Úkol to nebyl jednoduchý, nepřítel měl značnou převahu a navíc jsme nechtěli budit ostatní. Nakonec se dílo zdařilo a studentíci nás kolem půl čtvrté nechali na pokoji.
Ráno nás vzbudilo strašný vedro a nic na tom nezměnilo, že bylo teprve před osmou hodinou ranní a my spali sotva čtyři hodiny. Umyli jsme se tedy, nasnídali se a kolem desáté jsme vyrazili na celodenní vycházku směr Křivoklát, Jenckem příznačně nazývaném Křivokláda. (pozn. korektora - já nee :0 )
Již cesta do první vesnice nás přesvědčila, že místní kraj je životu nebezpečný. Řidiči jezdili jak šílení a dokonce na nás troubili, i když jeli v druhém pruhu. Nakonec jsme zdárně dorazili do vesnice jménem Hýskov, které nikdo již neřekl jinak než Hejskov. Tam jsme překročili řeku Berounku a bylo po problémech s dopravou.
Cestou na Křivokládu jsme potkali nerudného zahrádkáře, špatně přestavěný zámek, tři lesníky, chatu, kde nám dali úplně lahodně dobrou vodu a několik obchodů, kde jsme nakoupili nanuky. Těsně před hradem jsme potkali naše „kamarády z noci“ a podle jejich oblečků jsme usoudili, že není možný, aby došli až sem pěšky (ono to bylo opravdu přes 20 km a v tomhle vedru …) a že museli jet vlakem. Na nádvoří jsme si dali předražený hranolky, prohlédli si studnu a vyrazili jsme na vlak, co nás měl přiblížit k Berounu. Na zastávce jsme potkali úplně mrtvou třídu pana Klauna. Nechápavě na nás koukali, jak dovádíme a jak vesele fotíme nejrůznější pózy. A to ještě ani netušili, že jsme ten den ušlapali přes dvacet kilometrů.
Vystoupili jsme v Hejskově a vydali se po smrtonosný silnici zpět do kempu. Zázrak, že nás nic nesmetlo. Za slabou půlhodinu dorazila i Klaunova skupina a byla dosti rozčarovaná, že jsme je předběhli, asi nikdy neslyšeli o mapě. Absolutní vítězství jsme ovšem slavili v momentě, když nám jedna holka začala vyprávět, že Klaun je šílenej a že je nutil jít celých patnáct kilometrů. Jeníkova odpověď „to my šli na Křivoklát pěšky“ ji srazila na kolena.
Večer se táhl v tradičním duchu – večeře, koupel, pokec u ohně. Jen návštěva našich „kámošů“ se nekonala, asi byli zmoženi pochodem. Paintball jsme měli objednaný na druhou hodinu. Ráno jsme opět nemohli dospat. Posnídali jsme, došli si vyčistit zuby a jen tak jsme posedávali ve stínu. Kolem půl jedný jsme si sbalili maskáče a bundy do batohů a vyrazili na místo určení. Bylo to přes celý Beroun a ještě kousek dál, a tak jsme to stihli jen tak tak. Když jsme dorazili, již na nás čekal náš instruktor. Byl to moc milý pán a vše nám vysvětlil - jak střílet, jak si nasadit masky i jak hrát. Rozdělili jsme se do dvou týmů (na žlutý – Kozel, Houmr, Nikča, Monča, Motika, Sini a já a na červený – Jeník, Píďa, Vejdy, Ted, Albín, Lucka a Áťa) a pustili se do hry. Nejprve jsem měl strach, že zásah kuličkou bude bolet, ale po několika prvních smrtích jsem zjistil, že to nic není, a tak jsem se směle vrhl do dalších bojů. Ostatní na tom byli asi podobně, jelikož souboje byly velmi vyrovnané a rozhodoval každý úspěšný zásah. Náš instruktor nám neustále dával nové rady a předkládal nám nejrůznější herní varianty, takže taktika jednotlivých týmů se neustále měnila a občas rozhodovalo jen štěstí. Ačkoli bylo strašné vedro, tak každý během asi tří a půl hodiny vystřílel 200 až 300 kuliček. Vyčerpáni, ale plni zážitků a nadšení jsme se večer vraceli do kempu. Večer se nemluvilo o ničem jiném, než kdy kdo koho zabil, či jak kdo dostal smolný zásah přímo mezi oči.
V neděli jsme už jen vstali, sbalili stany, batohy, snědli spoustu nanuků, movitější si zašli na krokety, a vyrazili jsme směr Beroun na vlak. Na nádraží jsme zjistili, že má 20 minut zpoždění, a tak nezbývalo jiné volby než nahlédnout a popřípadě ochutnat obsah místní limonádovny (okýnko, kde měli asi 20 druhů točené limonády po 8 Kč/0,5l). Cesta vlakem proběhla opět bez konfliktů, na nástupišti jsme se rozloučili hlasitým pokřikem a rozešli jsme se domů. Pevně doufám, že za rok se Velký Tah vydaří ještě lépe. A proto byste měli chodit na co nejvíce výletů, abyste se ho mohli taky účastnit.
|
