|
První oddílová výprava v novém školním roce začala na kolínském nádraží. Zde jsme se sešli v nemalém počtu 24 dětí a 13 vedoucích. Pro některé to byla také výprava úplně první (družina Vyder a Papoušků) a tak jsme se rozdělili do 5 skupin. Zástupci těchto skupin museli nejprve vyluštit zašifrovanou zprávu, aby se zjistilo kam se máme v Kutné Hoře vydat. Někteří to vzali vyloženě do svých rukou a měli jen tak tak co dělat, aby stihli naplánovanou prohlídku v dolu Osel. Ačkoliv se skupinka Krtka přiřítila na poslední chvíli, prohlídka začala včas a my jsme nemuseli narušit harmonogram celého dne.
Na Hrádku jsme vyslechli odborný výklad a pak hurá do havířských plášťů! Do výbavy jsme ještě dostali přilby a svítilny s kterými jsme udělaly menší promenádu centrem Kutné Hory. V dole jsme pak následně zjistili, že při tak hojném počtu se musíme rozdělit. První skupina vyrazila a druhá zatím trénovala pozdrav pro permoníka. Když se první skupinka konečně přesunula, mohli jsme již sestoupat do 35 metrů hloubky. Čekala na nás cestou samá plazivka (štola uzpůsobená jen plazení), skluzavka a černo-černá tma, kdy si člověk nevidí ani na špičku nosu. Prohlídka pak byla ukončena v mincovně a my se pak následně mohli vydat kousek za Kutnou Horu na svačinu.
Cesta však byla stížena malým azimutovým závodem, aby svačina byla opravdu zasloužená. Někteří závod pojali po svém, dali na rady ostatních a některé cedule (hlavně tu poslední) hledali v okolí dvou včelých úlů. Všichni se pak nakonec sešli, nasvačili se, dali také hlavy dohromady, aby zjistili, že mají jejich kroky směřovat k reliéfu básníka Vrchlického. Dopis, který jsme našli nám naznačil, že máme jít po Královské cestě a hledat znamení. Slon pak usoudil, že jediné znamení může být nová modrá Fabie u silnice a dopis jsme skutečně našli. Úkolem bylo projít úsek cesty, když mají všichni zavázané oči a nesmí mluvit. Jen jeden ze skupiny je mohl vézt a navigovat správným směrem. Všichni i s menšími problémy úsek zvládli a byli odměněni nejenom dalším dopisem, ale i výhledem na nový most přes řeku Vrchlici.
Oběd už byl v očekávání a my konečně dorazili ke kamenolomu a haldám struzky (někteří ji brali po hrstech domů). Nanosili jsme dřevo, nakrájeli buřty a začali opékat. Zástupci se navíc věnovali nové šifře, která jim dala nápovědu.
Zřícenina mlýnu Cimburk se pro nás stala místem bitvy. Všichni si připravili munici v podobě hadrových koulí a boj mohl začít. Úkolem bylo zbavit se veškerých koulí a ubránit svoje území. Přes veškeré možné taktiky zvítězilo družstvo s číslem dvě. Čas výpravy se nám krátil a my museli nalézt mapu, která by nás dovedla k pokladu na konci Stříbrné stezky. Mapa byla nalezena, ale cesta skrz vodopád se pro někoho stala velkou překážkou. Áďa, Terezka i já jsme si trochu smočily nožky, ale igelitky v botách to jistily. Tak teď už jen najít ten poklad, ale cesta najednou skončila oplocením okolo přehrady. Víme, že dopis je umístěný na rozcestí cestou zpět, ale ten získáme pouze tehdy, pokud se pokusíme postavit co nejvyšší věž z přírodního materiálu. Snaha byla veliká, zbrklost také. Nakonec zvítězilo páté družstvo (tedy zástupci nejmladších družin).
Úplně poslední dopis znamenal nadzvednout několik kamenů a vyrazit za dlouho očekávaným pokladem. Mostek, mírný kopeček a rozcestí nám bylo nápovědou. Poklad nakonec našla Káča a stříbrné šnečky všem spravedlivě rozdělila. Poslední hodina výpravy pak znamenala návrat domů. Nejprve cesta na nádraží v Malešově a pak už jen vlakem domů - do Kolína.
|
