Existuje videozáznam z této akce [Špindlerův Mlýn]

Říká se, že každý Čech by měl jednou vystoupit na horu Říp. Stejně tak můžeme říct, že každý Kolíňák by měl aspoň jednou vystoupat k prameni Labe. Ideální příležitost se naskytla Průzkumníkům na velké podzimní výpravě. Tom zajistil chatu průmyslovky ve Špindlerově Mlýně - Labské. Protože byl státní svátek a ve škole prázdniny, mohli zde strávit celé čtyři dny. Za takovou dobu už se dá podniknout ledacos.

Čtvrtek
Ve čtvrtek 28. října 2004 se Průzkumníci scházejí v 8:30 na nádraží. Počasí je už dlouho stejné. Zatažená obloha, mlhavo, ale poměrně teplo. Jenže Krkonoše jsou hory a ty umí být nevyzpytatelné. Proto s sebou všichni mají zimní bundy.

Průzkumníci odcházejí na 5. nástupiště, kde nastupují do starého pantografu.

“Tímhle jedeme na hory?” ptá se nevěřícně Slon zmlsaný z přímého rychlíkového spojení na Jedlovou.

Cestovat vlakem do Krkonoš není zrovna ideální. Časově to sice vyjde zhruba stejně jako do již zmíněných Lužických hor, ale musíte několikrát přestupovat. První přestup Průzkumníci absolvovali už ve Velkém Oseku, odkud je odvezl osobní vlak do Chlumce nad Cidlinou. Zde po vystoupení zažili hned několik překvapení. První bylo, že na první koleji stojí parní vlak, a druhé, že jejich vlak nejede, protože se porouchal motorový vůz. Náhradní spoj jede až za hodinu. Nedá se nic dělat, i to se stává. Nutno říct, že zdejší pan výpravčí se staral o informovanost cestujících velice dobře.

Průzkumníci se tedy začali zajímat o parní vlak. Ukázalo se, že jde o předvolební akci ČSSD. Z kovboje v širáku se vyklubal kandidát do krajského zastupitelstva. Rozdával vizitky, tužky a dětem balónky. Všechno se dalo zužitkovat. Jeník si na vizitku nalepil vlastní fotografii a prohlásil, že bude kandidovat za oddílovou stranu KDU (Klémova demokratická unie). Menší děti si hrály s balónky, zatímco větší zkoumaly parní lokomotivu. Všechny uchvátila Tedova náladová fotografie páry (celý obrázek bílý). Zatím Slon, který toho po ránu ještě moc nesnědl, si odskočil do restaurace a za volební tužku dostal slevu. Tomu se říká obchod. Vzhledem k výsledku ČSSD ve volbách, kdo ví, jestli by za dva týdny dostal vůbec najíst.

Po nějaké době lokomotiva zahoukala, vypustila páru a celý ten cirkus se vydal do Nového Bydžova. Ať už celé předvolební snažení probíhalo jakkoli, jisté je, že ČSSD dopadla právě jako ti sedláci u Chlumce. S hodinovým zpožděním se vydali na cestu i Průzkumníci. Malý motoráček je odvezl do Ostroměře, kde už čekaly další dva vlaky, až přijede opožděný vlak z Trutnova. Za chvilku vlak přijel s náhradní lokomotivou v čele. Cestující přestoupili a vzápětí podal místní výpravčí heroický výkon, když vypravil během pěti vteřin tři vlaky. Pak i Průzkumníci nastupují do svého vlaku. Překvapení zažila Kačka. Chtěla nastoupit právě v okamžiku, kdy lokomotiva najela na čelo vlaku, a dveře vagónu jí uhnuly doslova před nosem.

Pak už všechno probíhalo hladce. V Kunčicích byl připraven motoráček do Vrchlabí a z Vrchlabí jel po půlhodině čekání autobus do Špindlerova Mlýna.

“Jet za jeden den pěti vlaky a jedním autobusem, to tu ještě nebylo,” konstatoval Slon.

V Labské ještě absolvovali pěšky strmý kopec a pak se ubytovali na chatě. Odpoledne se ještě vydali na krátkou zdravotní vycházku, aby si zvykli na zdejší kyslík a nadmořskou výšku. Procházku Míša zpestřila několika hrami.


Pátek
V pátek se vydali na túru. Cíl byl jasný - pramen Labe. Obloha byla sice zatažená, ale na severu v horách se začínaly trhat mraky. Začátek každé vysokohorské túry je neveselý, pořád do kopce. Odměnou Průzkumníkům bylo sluníčko, které je přivítalo u Harrachovy skály nedaleko Horních Míseček. Okolní kopce ještě zahalovaly mraky, ale i ty se postupně rozpouštěly. Když kolem poledne vystoupali na Vrbatovu boudu, po mracích už nebylo ani památky. Jen mlhavá čára na jižním obzoru dávala tušit, že leckde v nížinách díky inverzi asi tak pěkně nebude.

Na Vrbatově boudě už měli to nejhorší stoupání za sebou. Rádi byli především čtyři nejmladší Psouni, pro které to byl opravdu velký sportovní výkon. Po vydatné svačině se vydali k Labské boudě. cesta vedla kolem starého vojenského bunkru, který samozřejmě nemohli minout bez povšimnutí. Je to tak vždy. I děti, které před chvílí lezly únavou málem po čtyřech, se vrhají do bunkru a lezou všude kam se dá. Slon vylezl zezadu po valu na střechu bunkru a předvádí své taneční variace.

“To je taneční parket,” pochvaluje si.

Strhává s sebou další a za chvíli je střecha plná. Zmatený Ted by také rád nahoru, ale kudy? Stěny jsou kolmé a hladké,ale když tam vylezli i Psouni, musí to přece jít. Ted využívá zbytky informačního stojanu stojícího v těsné blízkosti bunkru. Zatímco se usilovně drápe nahoru, ostatní se královsky baví. Když se tam konečně dostal, ukázali mu, že zadem vede pohodlná cesta.

“Tede, to se ti trošku nepovedlo, viď,” konstatuje Slon.

Další zastávka je o kousek dál na Pančavském vodopádu. Ani tady není problém s únavou, spíš s mokrými botami. Voda prostě přitahuje. Cesta k Labské boudě vede na okraji prudkého srázu do údolí, kde teče malý potůček. Ale není to jen tak ledajaký potůček, to je přece Labe!

K prameni Labe je to odtud už jen kousek. A jako vždy je tady nával turistů. Průzkumníci okupují obezděnou studánku. No studánku, on je to vlastně tak trochu podvod na turisty. Skutečný pramen je ještě nějakých pár desítek metrů stranou. Odtud voda teče do této zděné studně a zde oficiálně začíná Labe. Možná však, že studánku zásobují ještě jiné podzemní prameny. Jako správná turistická studánka, i tato je plná mincí. Prý pro štěstí.

“Myslíš, že ti to přinese štěstí, Gágoši?” kroutí Jeník hlavou nad Gagarinem, který do studánky hodil svou poslední pětikorunu. “Spíš ti to přinese smůlu, protože nebudeš mít peníze.”

Gagarin si vyhrnuje rukáv a zkouší ze studánky vylovit svoji pětikorunu nebo jiné drobné, ale má smůlu. Dno je příliš hluboko. Smůlu má i Píďa, která si ve vodě namočila rukáv mikiny. Šéďa zatím zkoumá dlážděné koryto pod studánkou plné zelených řas.

“Pak má bejt to Labe čistý,” konstatuje.

To už jim bylo jasné, že tady na ně štěstí nečeká, a zvedli se. Zatímco jedna skupina vedená Slonem vyráží na polskou hranici a přes Violík Labským dolem do Špindlerova Mlýna, ostatní se vrací nejkratší cestou přes Horní Mísečky zpět do chaty. I tak je jejich denní porce 23 km úctyhodná.

Slonova skupina prošla trasu dlouhou rovných 30 km. Největší nadšení samozřejmě vzbudilo překročení polských hranic a poté pohled na první letošní sníh. Sněžné jámy dělají čest svému jménu. Na Violíku Slon organizuje speciální fotografii, na které je on a Tom ve stejné pozici jako americký prezidentský kandidát demokratů John Kerry s bývalým prezidentem Billem Clintonem. Dole pak Nikča drží noviny s originálním obrázkem. Slon má stejný náramek pocházející z charitativní akce cyklisty Lance Armstronga, který zvítězil nad rakovinou.


Sobota
V sobotu je počasí znatelně horší. Průzkumníci se jdou nejdříve podívat na přehradu Labská, kde Slona zaujal na informační tabuli výraz “šoupátková šachta”. Je to sice seriózní technický výraz, ale zkuste si ho říct nahlas.

Podél přehrady a po úbočí Hromovky přes známé sjezdovky se dostávají do Špindlerova Mlýna. Zde přišlo na řadu vítané zpestření v podobě prolézaček houpaček a malé horolezecké stěny. Normálně je zde vstup za poplatek, ale teď po sezóně tady nikdo není. A tak si Jeník s Píďou dávají horolezecké závody. Aleš zkouší přelézt po čtyřech vodorovný provazový žebřík s dřevěnými příčkami, ale vzápětí přistává na zádech na zemi. Pak šli do informačního střediska Krkonošského národního parku, kde si prohlédli expozici a podívali se na naučný film o Krkonoších.

Zatím venku vysvitlo sluníčko a Slon se rozhoduje, jdeme na túru. Opět se tedy dělí na dvě části a ti turisticky zdatnější vyrážejí údolím Bílého Labe na Luční boudu. Ta má pro Kolíňáky určitý význam v tom, že právě u ní je pramen Bílého Labe.

Slon nasadil ostré tempo, a tak se skupina velmi rychle roztáhla. Vzadu se ocitli ti, kteří se kochali nádhernou okolní přírodou, a postupně i ti, kteří se nekochali už vůbec ničím. Nesnadnou úlohu měli reportéři - fotografka Píďa a kameraman Šéďa. Jen se někde na chvíli zastavili, ostatní už byli kdesi v dáli. Už po několika kilometrech došlo na náplast. Nikče se udělal puchýř, ale brala to statečně. To ještě netušila, co ji čeká. Občas je předjíždějí cyklisté, ale nejedou o moc rychleji. Píďa zkouší jednoho z nich doběhnout a nedělá jí to velký problém.

Počasí zdaleka není tak pěkné jako v pátek. Sluníčko se objevilo jen na chvilku a teď leží na Luční boudě neproniknutelná vrstva mraků. Naštěstí místní restaurace je v provozu a tak se Průzkumníci jdou s chutí občerstvit. Slon se nevzdává myšlenky zaútočit na Sněžku. Nikča k tomu podotýká, že na Sněžce ještě nikdy nebyla. To rozhoduje. I přes nevlídné počasí se odděluje vrcholová skupina Nikča, Píďa, Bětka, Tom a Slon a vydávají se dobýt vrchol nejvyšší. Ostatní se v klidu vrací přes Kozí hřbety do Špindlerova Mlýna.

No v klidu... Prší, fouká vítr, kdo má kulicha a rukavice, ten vyhrál. Krkonoše ukazují svoji odvrácenou tvář, i když tohle je ještě selanka, mohlo by třeba začít sněžit. Sini má problémy, přes mokré brýle nevidí na cestu a musí sestupovat pomaleji a opatrně. Ani to ji však neuchránilo od pádu končícího protržením kalhot kdesi... Ten kámen byl proklatě ostrý.

V horách platí, že je třeba si nechat časovou rezervu na nepředvídatelné události. Jedna taková nastala v polovině sestupu, když se Átě náhle bez varování spustila krev z nosu s takovou intenzitou, až to chvílemi vypadalo, že vykrvácí, protože krev nešla zastavit. Toto ponuré místo opouštěli až téměř po půlhodině a zanechali za sebou několik krvavých skvrn na zemi.

Zatím vrcholová skupina ostrým tempem dobývá Sněžku. Cestou na potkali čtyři kluky a dva z nich byli v kraťasech, zatímco naše pětka se už docela klepe zimou. Rychlovýstup na Sněžku za 21 minut je ale dostatečně zahřál.

Slon si nahoře vychutnává jednoho zmateného turistu, který říká:
“Tak tohle je Polská bouda. A kde je ta Česká?”
“Támhle v pytlích,” odpovídá Slon po pravdě, protože Česká bouda byla pro totální zchátralost stržena, trosky nacpány do pytlů a ty jsou vrtulníkem odváženy do vnitrozemí.
“Kdeže jsou ty pytle?” nechápe turista.
“Támhle co byla ta bouda,” ukazuje Slon.

Dny už jsou krátké, a tak se ještě rychle vyfotografovali a hajdy zpátky do údolí. Sestup byl velice rychlý. Místy až příliš. Slon zakopl, upadl a ošklivě si odřel bok, ale seběhl Sněžku za pouhých 9 minut. Ostatní za 15 minut. Teď už je čeká jen sestup do Špindlerova Mlýna. Na Kozích hřbetech se dělí o poslední Bětčiny sušenky. Nikča už má puchýřů několik, ale to ji nebrání, aby s Píďou na silnici závodila v běhu na jeden kilometr. Ve Špindlerově Mlýně pak zakončili den sladkou odměnou v podobě kremrolí.

“Tak tuhle kremroli sním přímo divoce,” vrhá se po kratším přemlouvání Bětka na poslední kremroli.

Ten den si tedy někteří připsali dalších 26, respektive 34 km. Nejvyšší ocenění si ale zaslouží výkon Nikči, protože zdolat 64 km ve dvou po sobě následujících dnech a ještě takovýmto způsobem, to by dalo zabrat leckterému dospělákovi.


Neděle
V neděli už zbývá jen dojet domů. Jako na potvoru sluníčko svítí už od rána, je krásně teplo, to by se dělaly hřebenové túry. A ta panoramata! Nedá se nic dělat. Na tomto místě reportáže obvykle odbývají zpáteční cestu jednou větou, která sděluje, že se nic nedělo a všichni se šťastně a bez problémů dostali domů. Jenže poslední říjnovou neděli tomu bylo jinak.

Průzkumníci ráno vstali o hodinu dříve, což nebyl problém, protože se posouval čas na zimní, a tak ve skutečnosti vstali stejně jako předchozí dny. První problém se objevil při odstavování chaty. Protože zima se blíží (což se ukázalo už za týden), musí se vypustit voda, aby nezamrzla. Trvalo to déle, než se čekalo, a tak Tom a Slon dorazili na autobusovou zastávku na poslední chvíli. A pak se nedělo nic. Autobus nepřijel.

Původně Míšou a Kačkou nalezený autobus v 10:00 ze Špindlerova Mlýna nevyhovoval, protože na Labské nestavěl. V informačním středisku KRNAP si v sobotu v jízdním řádu našli, že zastávkový autobus do Vrchlabí jede v 9:08. Jenže tenhle jízdní řád byl asi starý nebo ustřižený, zkrátka po podrobné prohlídce jízdních řádů na autobusové zastávce se ukázalo, že autobus nejede, protože jezdí jen do konce září. První autobus jede až v půl dvanácté. Je půl desáté a nutnost bleskového rozhodnutí. Slon a Tom vyrážejí do Špindlerova Mlýna ukecat řidiče autobusu v 10:00, aby zastavil na Labské. Kromě Průzkumníků jsou na zastávce ještě další čtyři lidé. Jeden z nich situaci řeší přivoláním taxíku.

Průzkumníci mají štěstí. Pan řidič byl velice ochotný a skutečně na Labské zastavil. Děkujeme tedy tímto za nevšední ochotu řidiči linky Špindlerův Mlýn - Piešťany.

Pak už nebyly žádné podstatné problémy. Motoráček Průzkumníky odvezl z Vrchlabí do Kunčic, odkud odjeli spěšným vlakem do Chlumce nad Cidlinou. Tady už čeká dav lidí na rychlík do Prahy. Ze staničního rozhlasu se ozývá hlášení:

“Rychlík do Prahy z Wroclawi, Letohradu, Hradce Králové,...”

Hlášení zaniklo v hukotu davu, který se hnul ke třetí koleji (logická úvaha davu, první dvě byly obsazené). Náhle se ze staničního rozhlasu ozvalo:

“Já jsem říkal, že má rychlík zpoždění, ne že přijede na třetí kolej!”

Rychlík dorazil za deset minut kupodivu opravdu na třetí kolej. Byl poměrně krátký a dost plný. Když se do něj natlačil čekající dav včetně Průzkumníků, byl přeplněný. Ale jel a to bylo hlavní, a protože zastavoval až ve Velkém Oseku, tak nikdo nikomu nepřekážel. Ve Velkém Oseku už čekal starý dobrý pantograf, který odvezl Průzkumníky do Kolína.