|
O Nouzovském království.
Bylo nebylo jedno království, kterému říkali Nouzovské. Jeho území bylo obklopeno úrodnými poli a především bujnými lesy, z jedné strany listnatým, z druhé smrkovým. Ve vodách té šťastné mocnosti proháněly se ryby velké jako jezevci, nad věžemi neustále kroužilo vznešené ptactvo a uprostřed toho všeho nacházelo se sídlo všeho lidu, kde žila i královna. Jmenovala se Kateřina. Její muž již po devět let bojoval ve válce daleko na východě, ale protože královna byla bystrá, vyrovnaná a moudrá žena, svěřil vedení té říše jí. Na ní zbylo také to nejdůležitější, co potřebuje královský rod k životu – totiž vychovat a provdat svou jedinou ratolest, dceru Annu. První úkol zvládla Kateřina věru dobře – z Anny vyrostlo chytré děvče, dostalo se jí vzdělání od největších mudrců z království, vychována k aristokratické vznešenosti byla na výbornou a ke všemu jí nechyběla ani krása, kterou okouzlila nejednoho muže, na něhož jen pohlédla. Druhý úkol, tedy provdat Annu, již činil královně nemalé obtíže…
Začátkem léta vyhlásila královna Kateřina námluvy a nemusela čekat nikterak dlouho – ihned se do Nouzovského království sjeli čtyři princové i se svými družinami, aby se o ruku její dcery ucházeli.
Jako první dorazil princ José Armando z Království nekonečného mládí. Tam prý po pozření zvláštního lektvaru člověk nikdy nezestárne, z čehož by plynuly nemalé výhody i pro Kateřininu říši. Z Království tajuplné moudrosti zase přijel princ Albo Sličný. Lidé v jeho říši jsou neobyčejně moudří a vzdělaní, což by jistě pomohlo i Nouzovskému království. Třetí kralevic jménem Kozel VII. pocházel z daleké země, příznačně nazvané Za sedmero kozami. Označení koza tam navzdory běžnému zvyku poukazuje na kvalitu člověka kozou nazvaného. „Ty kozo!“, tedy není nadávka, nýbrž kompliment. Princ Meridianus přijel z Říše chaosu. Ta se zrodila z ničeho a nic tam nemá svůj řád ani zákon, tudíž těleso ponořené do kapaliny tuto nejen nevytlačuje, ale podle svého rozmaru ji buď rozpustí, nebo donutí utéct.
Princové byli v Nouzovském království dobře přijati. Hned první večer pro ně dvorní kuchař s kuchtíkem, kteří vynikali svým kulinářským uměním nad všechny jim podobné z dalekého okolí, připravili královské pohoštění. Dvorní lékař, nejobratnější, nejšikovnější a nejvzdělanější medik ze všech, jim vysvětlil, jak se mají chovat ke svému tělu a nabídl jim své služby v případě potřeby. Nemohli si tedy stěžovat. Princové byli Kateřině představeni svými poddanými a štědře ji obdarovali – tu dojemnou písní, tu šperky či nejrůznějšími dobrotami typickými pro dané království. Dcera Anna své nápadníky tento večer ještě nespatřila. Mělo k tomu dojít nazítří, ale jaké překvapení si pro všechny osud a temné síly přichystaly…
Anna zmizela! Vytratila se jak pára a s ní vytratil se i královnin úsměv. Celá pobledla a barva její tváře kontrastovala s černým smutkem. Proplakala noc i den, hlavu však neztratila… Učinila princům nabídku: „Kdo z Vás zachrání mou dceru Annu, dostane její ruku a půl království k tomu!“
Kateřina našla na svém stole zavřenou tlustou knihu a bleskla jí hlavou temná myšlenka – za všechno může zlý černokněžník! A to se potvrdilo. Večer přečetla princům pohádku, jejíž řádky byly do onoho svazku vepsány neznámou rukou. Než stihly zmatené pohledy kraleviců znovu spatřit královninu posmutnělou tvář, už se nacházeli úplně na jiném místě, v Šípkovém království. Možná zde by mohli Annu nalézt. Za pomoci svých dvořanů – rytířů, dvorních dam, pážat a minipážat se prosekali růžovým houštím. Všude kolem viděli lidi v rozmanitých polohách při vykonávání nejrůznějších činností, avšak všichni byli jakoby z kamene. Nalezli spící krásku, která po tradičním polibku oživla: „Co se stalo?“, zeptala se udiveně. Jaké bylo však překvapení všech zúčastněných, když zjistili, že nejde o unesenou Annu, nýbrž o jakousi Šípkovou Růženku. Princové si jen odpočinuli a odešli. Růženka zůstala sama, ale její země byla zachráněna. Největší zásluhy na tom nese princ José Armando, jehož družina se záchrany zhostila nejlépe.
Bohužel princové museli Annu hledat dál… I nenechali se odradit a ani Kateřina nepolevila ve svém úsilí. Jako druhá přišla pohádka O Popelce. Kralevicové měli za úkol nasadit krásné dívce střevíček, ale to nebylo vše – jen jediný střevíček seděl jako ulitý na její rozkošné nožce. Princ José Armando to opět zvládl nejlépe, avšak ukázalo se, že princezna Anna je i nadále ztracená. Ona zvláštní dívka byla nějaká Popelka.
Další příběh poodhalil další úkol – Najdou princové Annu tentokrát? Nikoliv, zachráněna byla pouze Zlatovláska. Nejlépe opět vyšel princ José Armando a tentokrát i Albo Sličný, jehož zlatý vlas svým leskem snadno překonal i Zlatovlásčinu hřívu.
Se zlatými kadeřemi však ještě příběh neskončil – hned se objevil další požadavek, totiž přinést tři vlasy Děda Vševěda, jak jinak než zlaté. Úkol to nebyl jednoduchý, ale kralevicové se svými družinami se ho zhostili na výbornou. Annu se jim však stále nedařilo nalézt…
Nepomohla ani Červená Karkulka, která tudy procházela a jíž se po cestě podařilo „chytit“ v lese kořen, zakopnout a rozbít lahev s vínem pro babičku. Družiny alespoň pomohly jí, a to tak, že vytvořily nádherná blahopřání. Karkulka byla šťastná, Kateřina však smutněla čím dál více, stále bledla a pohubla, chudinka.
Jednoho dne se stala zvláštní věc – dvorní kuchař vyšel před kuchyň a všechnu sůl vysypal do moře. Prý nařízení shora. Co teď? Jídlo neslané se rovná jídlo nepoživatelné, pokud tedy nejde o jídlo sladké. Při pokračování v hledání bylo nutno tento zádrhel překonat a bílé zlato najít jinde. Podařilo se, nejlépe to zvládla družina prince Meridiana. Nejspíš bylo tentokráte zapotřebí trochu zmatečné mysli. Každopádně Anna zůstala i nadále pohroužena v temnou moc černokněžníka.
Museli jednat rychle a tak se vydali do další pohádky, a sice do Perníkové chaloupky. Cestovali dva dny a jednu noc s úkolem vrátit se s co nejchutnějším a nejkrásnějším perníkem. Zvládli to, nejlépe družina José Armanda a pak také Meridianova výprava. Josého perník byl nekrásnější, Meridianův nejchutnější…
Anna však stále nikde… A mezitím další událost – vyvstal problém s hrnečkem, který vařil vskutku vehementně a princové i jejich nohsledové se jali prokousávat se kaší. Nevolnost, pot a křik, tak vypadala ta scéna. Boj s kaší však vyhráli a tak se mohli vydat vstříc dalšímu dobrodružství. Snad se jim už podaří Annu vysvobodit.
Zkusili to v pohádce o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém, kde se museli utkat s černokněžníkem, který střežil neznámou princeznu. Byla prý krásná, až oči přecházeli, oděna v bílém, se stříbrnou stuhou a s perlovou korunkou. Již od začátku věšeli kralevicové hlavy, snad zmoženi předchozími neúspěchy. Avšak později shledali, že nejednali marně. Princeznu Annu našli!
A byla sláva. Královna Kateřina ihned shodila černé roucho a dala se do pláče – z radosti samozřejmě. Kuchař, kuchtík, chůva i lékař se radovali, až štěstím začali tančit. Všichni se smáli, jedli a pili.
I na svatbu samozřejmě došlo. Princeznu Annu dostal za ženu José Armando z Království nekonečného mládí, který během námluv i při hledání princezny obstál nejlépe. Avšak ani ostatní kralevicové neodešli s prázdnou. Všichni obdrželi část královnina majetku.
Nouzovské království opět vzkvétalo, všichni byli přešťastní a pokud nezemřeli, radují se dodnes.
další informace o táboře
|
