Úvodem
Někdo zažije dobrodružství při cestě pro mlíko a rohlíky, někdo musí jet až do Himalájí. Teď jsme někde na půl cesty. Na pozvání Blonďáka (toho času studujícího v německém Würzburgu) jsme se vydali na malý poznávací výlet do nejsevernějšího výběžku pohoří zvaného Alpy. T. K. Průzkumník zde tedy zastupoval Blonďák, Buggy a Tom. Výlet to byl přímo kulturistický, protože po turistice došlo i na kulturu.

Harmonogram cesty
1. den - přejezd Německa vlakem z Martkredwitz přes München do Garmisch-Partenkirchen, výstup pod vrchol Kreuzeck (1651).
2. den - přechod Alpspitze (2628) po značení červenými terči do údolí Höllental k chatě Höllentallager.
3. den - výstup na Zugspitze (2962), návrat dolů lanovkou k Eibsee.
4. den - pěšky na vlak do Griesen, přejezd vlakem do rakouského Musau, pěšky přes hranice k Alpsee.
5. den - v Königsschlosser prohlídka královského hradu Neu Schwanstein, pěšky do Füssen, přejezd vlakem přes Lindau do Konstanz.
6. den - prohlídka muzea Mistra Jana Husa a celé Konstanz, lodí přes Bodensee do Friedrichshafen, vlakem přes Stuttgart do Würzburg.
7. den - spěšná prohlídka města Würzburg, odjezd autem po dálnici kolem Nürnberg na Rozvadov a domů.

Souhrnné info
- www.zugspitze.de
- First Aid +49(0)8821-3611 (číslo je uváděno v německých info materiálech o oblasti)
- cena akce okolo 80 € na osobu (doprava, vstupné, jídlo, lanovka – jak se kdo rozšoupne)

Cesta do Německa
(Pár mých postřehů před vlastním putováním po Německu..)
Úterý ráno. Koupil jsem jízdenku se skupinovou slevou Kolín - Cheb státní hranice. Skupinu jsem tvořil prozatím jen já. S Buggym jsme se měli setkat v Praze tak, abychom stihli vlak 8.20 směr Cheb. Buggy na mě čekal na hlaváku u informací. Oba jsme na sebe pohleděli s výrazem plným očekávání a odhodlání (teď přeháním) a vydali se na třetí nástupiště zabrat nějaké dobré kupé. V přední části vlaku bylo jedno akorát pro nás a naše velké batohy. Táhli jsme s sebou nějakou tu horolezeckou výbavu, protože jedním z hlavních cílů naší cesty byla nejvyšší hora Německa - Zugspitze (2962 m.n.m.) a k cestě na ní se věci jako sedák a karabiny hodí. Samotní a pohodlně rozvaleni v kupé jsme se snažili dohnat spánkové manko, protože hektické balení skončilo shodně ve dvě v noci. Trochu odpočati jsme začali někde za Plzní snídat, abychom trochu odlehčili naše rance. Najednou přišel pan průvodčí s tím, že na trati je výluka a tak ze Stříbra do Plané pojedeme přistavenými autobusy. Ještě nás ujistil, že míst bude dostatek. Na stojáka by se mi opravdu nechtělo. Rozladěni jsme nastoupili do celkem pohodlného autokaru západní značky. Ale co čert nechtěl, před nosem nám zadní pětku obsadili tři punkoví technaři. Byli opravdu natěšeni na pořádnou kalbu. První měl za cíl nakoupit nějaké zboží či co, druhý chtěl utratit všechny prachy a třetí sice nevěděl kolik dní už cestuje, ale zato vše komentoval s nadhledem sobě vlastním. My s Buggym jsme si krátili cestu četbou denního tisku. Na titulku první strany stálo: Gross nechal policisty rozehnat Czech Tek. No když to naši spolucestující viděli, popadla je panická hrůza. Následujících třicet minut poslouchat punkáče jak se bojí, že jim zrušili párty, to bylo něco. Ten třetí z nich, jehož baťoh byl plný vypitých lahváčů psychicky nevydržel a jal se šlukovat vysomrovanou cigaretu s chabou omluvou: Dneska jsem si ještě nedal. Ale byl to srab, hned to típl. Po této epizodce jsem si v Chebu koupili lístky za 100 Kč na osobu, abychom se dostali do Marktredwitzu vzdáleného 20 km. Zde čekala druhá polovina naší výpravy. Tak pěkně popořadě.

Den první
Na nádraží v Marktredwitz už čekal Blonďák, Stanislava a Daniel, kteří se znají z Würzburgu. Malé představení. Stanislava pochází z Bulharska, jejím oborem je filologie a k naší radosti skvěle ovládá nejen němčinu a angličtinu, ale také češtinu a to i slangové výrazy. Daniel, vášnivý fotograf (jinak teoretický fyzik) s prstem na spoušti svojí digitální Minolty s denním penzem alespoň sta fotek. O Buggym, Blonďákovi a Tomovi se dočtete kdekoliv na stránkách z jiných akcí. Blonďák, Stanislava a Daniel vlastně měli zpoždění, protože si koupili Bayern Ticket - lístek platící od ranních 9 hodin a někdy v půl osmé je průvodčí vyhodil z vlaku v díře jménem Buchbrunn-Mainstockheim. Každopádně Bayern Ticket za 22 Euro pro pět osob se vyplatí. Je možné na něj cestovat celý den po celém Bavorsku a kupuje se z automatu rovnou na nástupišti. Běžné cestování s Deutsche Bahn je dost drahé, ale vlaky jsou komfortní, tiché a klimatizované. My jsme jezdili s Regional Express (osobní vlak) a takové záchody teda v našich vlacích nejsou.

Cesta vedla přes Mnichov, který má úžasných 36 číslovaných nástupišť. Buggy to lapidárně zhodnotil: Taková větší Masaryčka. Cílem dne byl Garmisch-Partenkirchen. Město, kde proběhla jedna zimní olympiáda a pravidelně se zde pořádají závody ve skocích a letech na lyžích. Orientaci pevně držel v rukou Blonďák a my se vydali kolem olympijského stadionu a místního plavečáku hledat první nocleh. Bylo okolo 6 odpoledne a vlastně jsme chtěli nastoupat co nejvíce metrů, aby zítřejší tůra začala co nejpohodlněji. Značená cesta vedla kolem Reissersee a dále po asfaltu vzhůru ke Kreuzecku. Předjelo nás pár bikerů a těm nebylo co závidět. Krpál jako blázen. V jedné zatáčce jsme shodili batohy, že si trochu odpočineme, když tu v prachu zastavil červený Volkswagen Transporter a jeho řidič nás zval. To nešlo odmítnout. Pochopili jsme, že službu děláme my jemu, protože s nezatíženou nápravou ten kopec nešel vyjet. Buggy, který zaujal místo spolujezdce zpozoroval, že řidič je notně pod vlivem. Náš Niki Lauda přejel místo, kde jsme chtěli nocovat a pokračoval stále vzhůru - domů. U jeho chaty nás s pomocí mapy nasměroval a my se tedy vydali ještě o něco výše k chatám pod vrcholem Kreuzecku. V jedné z nich se pak Buggy zkoušel dobouchat, ale nikde nikdo. Až po chvíli vykoukla nějaká hlava a na otázku noclehu na nedalekém trávníku celkem hlasitě odpověděla: "Šajze!" Ten člověk chtěl říci, že na tu trávu čtyřnozí záškodníci se zvonci nakladli velké hnědé miny a v tom šeru už to nebylo vidět. Pro naše stany jsme nakonec vybrali idylické místo o kus níže u nástupní stanice čtyřsedačkové lanovky ve výšce asi 1600 m.n.m. Stany stály rychle a už se vařilo jídlo. Na následujících několik dní ranní a večerní kombinace polévka a čínské nudle, rychlé a levné. Přes den nejlepší lehké müsli tyčinky a hodně pít. Dan měl s sebou několik tub šumivých tablet a vědecky vytvářel kombinace 5 až 7 z nich pro co nejoptimálnější výkon. Byly to dryjáky, že by v nich brčko stálo, ale energii určitě dodaly. Když jsme zalehali do spacáků, hluboko pod námi už bylo rozsvícené GaPa. První noc byla nejstudenější, ty další bylo opravdu vedro. Stany jsme měli dva. Oddílovou gemmu pro Buggyho, Blonďáka a Toma, která je sice malá, ale zato se hůř a déle staví a nějaký stříbrný stan pro Stáňu a Dana, který se stavěl rychle a byl prostorný tak, že se do něj vešly i naše batohy.

Den druhý
Ráno jsme vstávali brzo. Po zabalení a snídani jsme vyrazili ke konečné stanici lanovky na Kreuzeck, která už běžela. Tom křičí: "Jé číšník a přijel lanovkou, Buggy foť ho." Buggy chtěl mít v aparátu nějakého echt bavoráka s kraťasama a kšandama. Tenhle kšandy neměl a navíc to byl Čech. Inu stane se, ale můžete ho jít navštívit, protože jestli nezemřel pingluje tam dodnes. Několik turistů už vyrazilo do okolí, jinak celkem pusto, kleč a kamení. Je 9 hodin a my se dáváme k chatě Hochhalm. To je poslední možnost nabrat vodu, odhodit odpadky a dobrá zastávka pro spáchání hygieny. Za chatou je oplocení proti kravám a speciální branka na šíři těla. Dan se svým batohem, karimatkou a stanem našíř ucpal průchod a nemohl ani tam ani zpět. Ještě, že naše cesta nevedla nějakými soutěskami. Soutěsky nepřišly, zato přišlo první suťové pole. Stáli jsme na úpatí Alpspitze a každý náš krok znamenal dva zpátky. Po chvilce suti přišly první řetězy a první seznámení s horou. Už víme, že vláčet batohy na kopec bude lahůdka, ale není jiná možnost, protože spát budeme v jiném údolí. Okolo dvanácté přicházíme na místo, kde se cesta dělí na klettersteig středem stěny a jištěnou hřebenovku. Po zralé úvaze volíme cestu po hřebeni. Proti nám sestupují davy lidí, kteří přišli z druhé strany. Ve 13.15 stojíme na vršku Alpspitze (2628 m.n.m.). Teď zrovna nám dělají společnost akorát zvědaví ptáci a oblaka páry, co se honí mezi údolími. V jednu chvíli máme možnost zahlédnout náš zítřejší cíl, který je o 300 metrů vyšší. Protože začíná pofukovat, po občerstvení nataženi do větrovek sestupujeme. Hned po pár desítkách kroků se nám nezdá naše trasa. Červené puntíky na kamenech jsou nakresleny nedbale a my přešli odbočku. Místo toho už jsme byli na klettersteigu zpátky do údolí. Tady se musí stále po hřebenu a nesejít do stěny. Postup se nám zpomalil, dolů to jde hůře než nahoru. Po nějaké době se dostáváme na konec hřebene a začíná zdlouhavý sestup po lanech a řetězech. Moc lidí jsme v těchto místech nepotkaly, ale rozdíly byly vidět. Někteří jsou jen v polobotkách a s chlebníkem a druzí sedák, karabiny, helma. Sestup po lanech trval asi čtyři hodiny. Svoje sehrála jak psychická tak fyzická únava. Do údolí k chatě Höllental, to bylo ještě alespoň hodinu schodů dolu. Tom vyrazil napřed postavit stan a začít vařit. Cestou málem zahučel suťovým žlabem do údolí, ale že klouže blbě a že to asi vede jinudy si rychle uvědomil a k chatě se dostal v 19.15, půl hodiny před ostatními. Personál chaty byl velmi vstřícný. Na chatě se dá usušit mokré oblečení, nabrat voda nebo se za malý bakšiš vykoupat. Cena za noc je 15 Euro. Pro členy Deutsche Alpenverein (DAV) nebo Oestereichischer (OeAV) jsou na všech chatách v okolí podstatně nižší sazby (viz. www.alpy.cz). Spali jsme na trávníku 200 metrů nad chatou na levém břehu kamenitého koryta, připraveného na tání ledu.

Den třetí
5:00 Velmi krutý budíček. Ztuhlé nohy, ztuhlý mozek. Vstává Blonďák a Tom. Po náročném včerejšku se po svých nikomu dalšímu dneska nahoru nechce.

6.30 Na Zugspitze vyrážejí Blonďák a Tom jen s lehkými batohy asi jako čtvrtá skupina ten den. Časný odchod se ukazuje jako deviza a to ze dvou důvodů. Chodecké úseky se jdou ranním chládku bez ostrého slunce v zádech a na trase nehrozí kolize se sestupujícími. Navíc kvůli sestupu je vhodné být nahoře co nejdříve. První část pochodu se vine údolím. Každých deset kroků nabíráme jeden metr výšky. Po půlhodině docházíme na rozcestí pod úpatím první stěny. Správná trasa vede mírně doleva, my se dáváme ostře doprava. Omyl chápeme ve chvíli, když za námi nejde žádná skupina, kterou jsme předešli. Takže pro příště ještě jednou doleva. Navlékáme sedáky. Nacházíme se pod prvním těžším úsekem zvaným Leiter. Je to skála se sklonem 80° osazená kovovým žebříkem. Nad ním se pokračuje doleva traverzem po kovových stupech v délce asi 50 metrů. Toto místo je atraktivní pro focení a tak se nachází na mnoha pohlednicích z Zugspitze. Platí tady pravidlo, když se pustíš, jdeš, ale při zpětném probírání nám to nepřišlo tak hrozné. Po těchto prvních lanech cesta vede suťovitým chodníkem, kde každou chvíli ujede noha. Tato část cesty je dost stereotypní. Schody, tak dva kilometry schodů. Slunce už začíná hřát a když se na něj natočíme, můžeme vidět až dolů do údolí na naše stany. Je osm a oni mají stále půlnoc. Zatímco ostatní skupiny postupují vzhůru v tempu shodném s námi, převalí se přes nás expres tří nabušenců v elasťákách a maratonkách, kteří některé úseky doslova vybíhají. Asi to nejsou požitkáři, spíš mají trénink. Teď se nám nabízejí dva fotografické obrazy - dolů do údolí, kde vše začalo a úplně nahoru ke konečné lanovky, kam se blížíme každým krokem. Konečně vidíme ledovec. Vypadá to spíše jako loňský sníh, ale skutečně je to ledovcový splaz, který pomalu ale jistě odtává. Trochu zvyšujeme tempo, abychom byli co nejdříve na sněhu.který příjemně chladí a opaluje. Horních pět centimetrů je pod paprsky slunce rozměklých. Cesta po ledovci (Einsteig) zabere asi 20 minut. Ten je dlouhý asi 800 metrů a v závěru nabírá sklon 40 stupňů. Pro jistotu jsme brali mačky, ale dnes vůbec nebudou potřeba. Kdyby ta masa byla zledovatělá, to už by bylo jiné kafe.

Po bílém intermezzu přichází na řadu další nástup do stěny. Kolmý žebřík a navazující další. Je zde několik míst bez jištění, ze kterých by se dalo také bezvadně sklouznout. K vrcholu, který je na dohled, to teď je dvě hodiny šikmo vzhůru po lanech. Celé se to jmenuje Irmerscharte. Karabiny se dají posunovat a přehazovat celkem dobře, ale Blonďákovi se neustále povolují zámky HMSek musí dělat pohyby navíc než jen ruka, noha, ruka, noha, posunout, ruka ... Některé úseky přecházíme bez jištění. Na vrchol přicházíme asi ve 12 hodin. Vyvýšené místo s křížem je skvělé na vrcholové fotky. Opodál stojí komplex konečné stanice lanovek a restaurací. Všude okolo jsou davy lidí, co sem přijeli lanovkou za ceny jedna cesta 24 Eur, zpáteční 42 E. Jdeme se na chvíli usadit někam stranou a trochu dobít baterie. Mimo jiné také nahráváme videopozdrav pro Průzkumníky. Stáňa a Dan jsou teď na procházce někde u údolí. Buggy přijíždí lanovkou ve 13 hod jak slíbil. Z desetiminutové jízdy byl velmi nadšený a peněz nelitoval. Občerstvujeme se, píšeme pohledy a fotíme. Čas běží a my si uvědomujeme, že zpátky po skále to bude časově dost náročné. Chceme tedy dát lanovku. Problém je, že všichni ze shora chtějí najednou dolů a proto se vystavují takové místenky. My jsme to pochopili pozdě a tak s osmičkou v ruce nám je jasné, že si aspoň hodinu počkáme v útrobách stanice. Venku začíná foukat vítr a pršet. Teď jsme rádi, že nejsme na té skále. Před pátou sjíždíme dolů k Eibsee. Dole čekají Stanislava a Dan, kteří měli takový volnější den plný focení přírody. Cestou si prošli soutěskou plnou servisních štol s nedokončeným vodním dílem. Zatím co S, B a D se vydávají najít dobré místo pro nocleh, Tom a Blonďák se vracejí pro svoje zbylé věci k chatě v Höllental. To je cesta stále do kopce obkružující masív Zugspitze. Záležitost tam a zpět na 4 hodiny, ale rychlejší než po skále. Po návratu už naše stany stojí poblíž jezera. Po lehké večeři vyrážíme na noční koupání. To nám kazí policejní hlídka, která v pravidelných intervalech krouží kolem jezera. V nočních hodinách je totiž koupání zakázáno. Moc to nechápeme, protože přes den se zde normálně koupat jde. Čtyřicet euro je argument rázný, a proto ustupujeme od našeho plánu.

Jiná varianta trasy, kterou dokonce nabízejí cestovky (viz. loudatour.cz) je výstup na Zugspitze, nocleh na vrcholu v jedné z komfortních chat a druhý den přechod náročného zajištěného hřebene Höllentalgrat až na Alpspitze a pak dolů do údolí.

Den čtvrtý
Na dnešek je naplánován přejezd z Griesen do Pflach v Rakousku a pak pochod k Alpsee. Cesta přes Rakousko je nejjednodušší, nejrychlejší a platí tam německé lístky. Po značení se vydáváme na pochod k nejbližší stanici. Cesta vede přes přírodní rezervaci a Dan fotí. Je spokojený, že má pár vzácných úlovků. Jdeme neustále lesem do mírného kopce. Závěr, kdy Griesen je na dohled je ostře z kopce. Údolím na kraji městečka se táhne horská říčka jménem Loisach s dost ledovou vodou. Po chvíli hecování tam jsme až po krk. Příjemné osvěžení. Někdy v 11 z Griesenu a odjíždíme vláčkem. Po cestě přesedáme do autobusu. Ano, i zde jsou výluky na trati. Autobusák se s tím moc nemaže a v klidu přejíždí naši kýženou stanici. Zastavuje až na pokyn ze své vysílačky v dalším městečku Musau a my jsme trochu v kelu. Měníme plán cesty. Už nemůžeme jít po řetězech přes dvoukilometrové sedlo Säuling. Vlastně to vychází i lépe než jsme čekali a cesta je stejně dlouhá a nenáročná. V Pinswang nalézáme minimuzeum jakéhosi Kleinhanse. To si Blonďák fotí a zároveň také pasáka krav na kole zn. ukrajina, jak žene své stádo skotu bezstarostně po silnici. Míjíme oplocené louky a oplocené lesy. Další focení probíhá v lesích nad údolím. Zde je totiž rakousko-německá státní hranice. Pomalu, ale jistě scházíme k Alpsee a otevírá se nám první pohled na královské hrady Neu Schwanstein (alias ScheiseSweinStein) a Hohenschwangau. Vodu nabíráme z pramene, který vyznačen na mapě skutečně zurčí opodál plochy jezera. Stany stavíme na planince, kde cesta odbočuje od jezera vzhůru do lesa. Je to čtvrt hodiny od pramene a čtvrt do Königsschösser.

Den pátý
Na dnešek je plánována prohlídka Neu Schwanstein. Vstáváme brzo, abychom byly mezi prvními prohlídkovými skupinami. To se celkem daří. Vstupenky za 8 Eur pro studenty se kupují v infocentru v podhradí a na hrad to je nějakých 30 minut chůze. Do hradu jdeme v 9:25 se skupinou Číňanů. Dostáváme do ruky přístroj podobný telefonu, kde je ve smyčce nahrán celý výklad v češtině. Zatímco asiaté mají výklad z instalovaných reproduktorů, naše partička vypadá, že stále někam volá. Fígl je v tom pustit si nahrávku před příchodem do místnosti, protože jak se spustí ta hatmatilka z repráku, nic se člověk nedozví. V celém hradě není moc skutečných historicky cenných objektů. Jeho stavitel bavorský král Ludvík II. ho nechal zbudovat v pohádkovém stylu, takže jedna místnost je z tisíce a jedné noci, nechybí umělá jeskyně nebo taneční sál pro různá představení. Zajímavá je ovšem videprojekce na konci půlhodinové prohlídky, která odhaluje co byl Ludvík ll. zač, jak přemýšlel a čeho chtěl dosáhnout než byl sesazen. Před východem z hradu následuje několik místností přeplněných suvenýry až oči Čecha přecházejí a peněženky Japonců krvácejí. Obchodní strategii zde mají zvládnutou naprosto dokonale. Po dopoledni na hradě odcházíme do 6 kilometrů vzdáleného Füssen na vlak. Je sobota a všude se rojí neskutečné davy cyklistů. Asi proto jsou Němci hubenější než našinec. Na nádraží ovšem potkáváme asi 20 blonďatých skautek kredenciózních rozměrů. Teorie německé štíhlosti dostává trhliny. Nicméně ve Füssen je možné zhlédnout parádní kaskádový vodopád nebo kamenné menhiry s tryskající vodou. Přejíždíme do Konstanz. Trasa přes Kempten, Lindau. Zde je přeplněné nádraží, protože vrcholí nějaký místní festival. Dnes už toho moc nestihneme a tak ustupujeme do lesa nad hřbitovem, kde bude klid. Po cestě se přitočí nefalšovaný homeless a snaží se zadarmo vymámit naší vochenende jízdenku v ceně 28 Eur. Blonďák mu pohotově dělá cenu 10 Eur, ale somrák ohrnuje nos. S jízdenkami se dá na nádraží docela dobře kšeftovat, protože ty jsou použitelné celý den bez ohledu na trasu a člověk jí sežene z ruky do ruky od někoho právě přicestovaného. Trochu šedá ekonomika. Pro vodu se navečer vypravili Buggy a Blonďák. Informace sama o sobě bezvýznamná, nicméně vodu se jim podařilo načepovat na večerním sezení nefalšovaného spolku BurchenSchaftu! (alespoň tak vypadala skupinka spolusedících studentů na zahradě). Uléháme se salvami večerního ohňostroje.

Den šestý
Na prohlídku Kostnice nemáme moc času. Hned ráno hledáme dům Mistra Jana Husa v centru města. Dnes je to muzeum. Zanechali jsme tam vzkaz a web adresou. Na Kostnici je zvláštní, že skoro v každé ulici je buď lékárna nebo soukromá praxe lékařská, ať už psycholog nebo AIDS hife. Dan a Stáňa se rozhodli, že navštíví mořské akvárium na kraji přístaviště. B, B a T s trochou bloudění hledají místo upálení Jana Husa a jeho stoupence Jeronýma. Jsou to kroky místy, kudy kráčela historie našeho národa. D a S stále v zajetí aquacentra, tak se B, B a T jdou smočit do Bodamsee. Ovšem v německé části přístavu to je zakázáno a tak musejí vlastně přes hranice do části švýcarské.

Další část dne je vodácká nebo spíše námořnická. V přístavní kanceláři kupujeme lodní lístky Konstanz-Friedrichshafen za 8 Eur (studentské slevy nemají) a později se naloďujeme na motorovou krasavici. Dan a Stáňa zabrali dobré místa na horní palubě, takže celou cestu bude dobrý výhled na plachetnice. Cesta trvá dobrých 40 minut se zastávkami v Meersburgu a Immenstaadu. Cestou debužírujeme Buggyho kvalitní sýr, protože na vodě vyhládne a lodního baru se nám nechce. Sluníčko pálí až nám rudne kůže nějaký UV faktor přijde vhod. Ve Friedrichshafen okamžitě míříme na místní nádraží, abychom stihli naše spoje. Trasa Friedrichshafen-Ulm-Stuttgart-Heilbronn-Würzburg. Do Würzburgu přijíždíme už docela pozdě. Je to historické město s univerzitou a základnou US Army. Začíná se šeřit. Stáně se daří prodat náš lístek, inu umí v tom chodit. Dan a Stáňa se loučí a odchází na svou kolej. B, B a T taky míří na kopec za město.

Den sedmý
Tento den znamenal jen cestu domů. Shodou náhod jel jeden známý autem do Čech a tak jsme se po trase Würzburg-Nürnberg-Rozvadov během šesti hodin dostali do Kolína. Ještě před tím než jsme v jedenáct nula nula zasedli do auta, jsme ve zkratce prolétli střed města. Protože Würzburg je v centru vinařské oblasti, na každém rohu je vinotéka. Víno v cenách od 1 do stovek eur stojí za to. Celý týden byl fajn. Bylo nacvakáno 900 fotek a nějaká videa. Zveřejněno je jen to, co má vypovídací hodnotu i pro nezúčastněné. Těm, kteří se chtějí věnovat hlavně masívu bavorských alp, vřele doporučujeme nákup kvalitní leč drahé mapy oblasti a můžeme upozornit, že výstup na Zugspitze vyžaduje určitou kondici. Jinak kultura byla skvělá, ať půjdete na zámek, do muzea nebo na pivní slavnost.