10. Taraque

Tato hra se hrála dvakrát, poprvé ještě v Hryzelích roku 1981. Jednalo se o expedici za záhadou hory Taraque zjištěnou předchozí expedicí profesora Joachima Merlyna, který zde nalezl svou smrt. Ústřední postavou je duch náčelníka kmene Turpézů, který zadává táborníkům u kamenné mohyly úkoly a posléze jim předá ztracený Merlynův deník, který záhadu Taraque vysvětluje.

Na invazi roku 1981 stavěli vedoucí na stráni nad potokem proti hryzelskému tábořišti kamennou mohylu. Byla to náročná stavba. První mohyla jim do druhého dne spadla a museli začít znova. Druhá se už povedla a vydržela dalších pár let, než ji někdo pobořil. Průzkumníci ji však opět postavili, a tak mohyla stojí dál na svém místě, zatímco okolí se stále mění, protože mohyla stojí právě na hranici lesa vykáceného roku 1983, na jehož místě od té doby roste les nový. Je tedy možné, pokud se nenajde nějaký vandal, že jednou bude mohyla stát opět uprostřed lesa, jako tenkrát.

Hlas náčelníka byl natočen v kolínském divadle. Náčelník promlouval k táborníkům třikrát a jeho hlasu předcházelo bubnování tamtamů. V Hryzelích to byla docela rozcvička. Vedoucí, který obsluhoval magnetofon s nahrávkou, musel stát na lávce, kde magnetofon zapnul a čekal, až zvuk tamtamů přiláká pozornost táborníků. Ti pak šli za zvukem až k mohyle (chudák vedoucí s magnetofonem musel prchat do kopce), kde už hořel oheň zapálený druhým vedoucím a na mohyle byl znak kmene Turpézů, který představoval horu Taraque.

Bohužel počasí nebylo poslední týden tábora vůbec příznivé, vytrvalý déšť způsobil, že se celotáborová hra vůbec nedokončila.

V roce 1988 sáhli vedoucí poprvé po hře, která už se hrála. Od té doby uběhlo 7 let a ti, co hru znali, už v oddíle buď nebyli, nebo zde pracovali jako vedoucí. Taraque tedy dostala znovu šanci. Přirozeným místem pro seance s duchem byla samozřejmě skála za potokem, pod kterou Šéďa postavil menší mohylu.

Při zkoušce hlasu náčelníka však vyvstal nečekaný problém. Díky hluku splavu na potoce nebyly tamtamy z magnetofonu pořádně slyšet. Nakonec tedy Šéďovi, který obsluhoval magnetofon, nezbylo nic jiného, než si s sebou vzít odpadkový soudek (některého bratříčka známého Bonifáce) a mlátit do něj. To už stačilo. Naštěstí s tím vším nemusel Šéďa nikam běhat a ještě měl s sebou Andreu, která dávala k mohyle znak, a někoho třetího, kdo zapaloval oheň. Všechno se v klidu připravilo, a pak představení začalo. Šéďa bušil do soudku, tábor byl probuzen, a když táborníci překročili potok, přešel Šéďa plynule na playback, tedy nahrávku z magnetofonu, a vše už probíhalo normálně.

Kříž, na který se znak zavěšoval, byl schován pod hromadou roští u krmelce, dokud jej tam jeden zvědavý táborník neobjevil. Znak samotný pak obvykle pašovala z tábora a do tábora Andrea pod košilí. Vždy když se znak objevil na mohyle, znamenalo to, že je zde i nová zpráva.

Jednou se nevedlo Šéďovi při přenášení zprávy k mohyle. Jako obvykle šel na latrínu, odkud by pak obloukem po stráni došel i s křížem k mohyle. Bylo to náročné, pod košilí měl znak a v kapse zprávu. Jenže zpráva byla na tvrdém papíře a jak Šéďa šel, stále se posouvala až přímo u lávky k latrínám vyskočila z kapsy jako živá rovnou pod nohy Heleně a Lence, které šly zrovna z latríny. S Helenou nebyla žádná rozumná domluva možná. Okamžitě zprávu popadla a upalovala do tábora. Co si v tu chvíli Šéďa myslel, zde není publikovatelné.

Vedoucí v této hře představovali profesory a docenty přírodovědecké společnosti. To s sebou přinášelo různé vtípky. Jednou se například Pitras jakožto vědecká kapacita přes ryby (co jen se jich napytlačil) dohadoval se Starostou, jestli ve Vavřineckém potoku jsou pirani nebo ne. Starosta se snažil dokázat jejich neexistenci po svém. Splavil potok na nafouknuté duši firmy Good Year a protože plavbu absolvoval nezraněn, dalo se předpokládat, že pirani v tomto toku skutečně nejsou.

Pitras se ale nevzdal a lovil stále ryby v naději, že přece jen uloví to, co hledá. První slibný úlovek ale přinesl zklamání, byla to jen obyčejná bělice.
"Ryba jako ryba," prohlásil posléze Pitras, odložil ji do hrnce s vodou a těšil se zcela přízemně a nevědecky na to, až jich bude víc.

Jaké však bylo jeho překvapení, když po několika hodinách se místo bělice v hrnci vyskytovala dětská rybička z umělé hmoty. Pro Pitrase to byl šok, pro ostatní pak samozřejmě velká legrace.

Druhá mohyla narozdíl od té původní dlouho nevydržela. Tři roky na to šli okolo tábora vedoucí skautů a zeptali se Mariana, jestli by mohli použít skálu na poslední etapu Alvareze. Marian souhlasil, proč taky ne. Bohužel výsledkem snažení skautů byla naprosto rozebraná mohyla a povalený totem, který tam Starosta před pár dny pečlivě postavil. Zřejmě obojí skautům vadilo při chytání, a tak si upravili terén po svém. Starosta jim tenkrát nemohl přijít na jméno a nebyl sám.

Mohyla Taraque tedy zůstala jen jedna, ta první.