|
Člověk, to je kapitola sama pro sebe. I v přírodě na jeho přítomnost narazíme, kam se podíváme. Kolikrát jsou důsledky jeho působení srovnatelné s živelnou pohromou, někdy ji i předčí. Už vlastně v problémech s vodou, o kterých jsme si vyprávěli v předchozí kapitole, má člověk prsty. Voda dřív bývala čistá a pitná skoro všude. Vrátíme se zase do roku 1982, kdy nás stihla mnohem větší pohroma, než byly ty předchozí, které ve svých důsledcích nakonec ani pohromami nebyly. Když jsme tábor začínali, už jsme věděli, že zde v Hryzelích jsme již naposledy. Film, který tenkrát Šéďa poprvé točil, se stal dokumentem velké historické ceny, ať už by dopadl jakkoli po stránce umělecké. Důvodem k našemu vystěhování bylo založení bažantnice. A tam je, jak známo, lidem vstup zakázán. Jenže řekněte bažantovi: “Tady je bažantnice a nehneš se odsud.” Bažanti si prostě nezvykli a utíkali pryč. Většina z nás zde bažanta nikdy neviděla. A tak byla časem bažantnice v tichosti zrušena. Ale pro nás už je to historie a stěhovat zpátky bychom se asi nechtěli. Když se někdy na hryzelském tábořišti zastavíme, připadáme si vlastně tak trochu jako emigranti, kteří se po letech zase vrátili zpět jen tak se podívat. Ne, už se nevrátíme, i kdybychom mohli. Zvykli jsme si v Nouzově, máme tam vybudované zázemí, nic nám nechybí. A pro ty mladší, kteří už Hryzely nepamatují (a těch je drtivá většina), je to jen kus historie. A tak to také zůstane.
| |||||||
