Oheň jako živel obvykle nechodí sám, jak už jsme se o tom přesvědčili, ale většinou ve spolupráci s dalšími živly a hlavně s lidskou neopatrností. Udělejme si teď malou exkurzi k sousedům. 8. květen 1997 se navždy zapíše černým písmem do historie tábornického klubu Oregon. Parta, která tehdy na srubu na oregonském tábořišti byla, večer topila v krbu a pak odešla do blízkého pohostinství. Když se vrátili, byl srub v plamenech. Z krbu zřejmě vypadly žhavé uhlíky jednak na podlahu a jednak škvírou pod podlahu, kde se nacházel letitý a dobře proschlý prach, dřevěné špony a možná i nějaký papír. Vše pak bylo dílem okamžiku. Ze srubu a přilehlé kuchyně zbyl jen zděný komín, trčící k nebi uprostřed spáleniště jako memento. Oregoni určitě nezapomenou a před táborem toho roku se při stavbě nového srubu a kuchyně pěkně zapotili. Měsíc před touto událostí však mohl podobně dopadnout i nouzovský srub. Když se Křečci vrátili ze srubu, kde oslavili velikonoce, hlásil Šéďa na poradě vedoucích katastrofální stav kamen, protože v nich opadal šamot. Dva týdny na to, 12. dubna se na tábořišti konala vlajková hra, kterou organizovali Kuba a Herouš. Byla zima, takže se v kamnech zatopilo. Díky neexistujícímu šamotu v horní části kamen se rozžhavil vnější plech do červena. Azbestová deska na stěně u komína statečně držela nápor, ale dřevěná polička nad kamny vzala za své. Naštěstí bylo nablízku dost lidí, aby se podařilo včas požár zlikvidovat. Vlajková hra se totiž pro nepřízeň počasí a nedostatek účastníků nehrála. Co by se však dělo, kdyby byli všichni v lese a jen občas někdo zaskočil přiložit, kdo ví.