|
Že má někdo pravdu ve své opatrnosti, to se obvykle dovíme až dlouhou dobu po události. Až v roce 1997 se potvrdilo, že Márty tenkrát při bouřce o 9 let dříve měl dobrý odhad. V dubnu, kdy na tábořišti nikdo nebyl, se nad údolím přehnala vichřice a dva stromy nad chatou nápor nevydržely. Padly k zemi a s sebou vzaly ještě tři další. Celkem tedy padlo pět stromů přímo nad chatou. Naštěstí pro nás se stromy položily na svah, takže se nic nestalo, jen kořeny nadzdvihly chatu asi o 10 cm.
Práce na likvidaci následků polomů pokračovaly až do léta 1998. Z padlých stromů vznikla prkna, která posloužila k táborovým stavbám a po stromech zbyly jen mohutné pařezy vážící každý stovky kilogramů. Byla to nevděčná práce vykopávat pařezy ze země. Do této práce se zapojil i Blonďák, studovaný archeolog, který tedy měl k vykopávkám, i když poněkud jiného druhu, nejblíž. Slon se rozhodl, že z největšího pařezu se udělá památeční samorost, a začal na pařezu loupat kůru. To se ovšem vůbec nelíbilo Blonďákovi, kterého učili, že se má všechno ponechávat v původním stavu. “Já ho chápu,” řekl Šéďa. “To je jako kdybyste místo restaurování staré malby otloukli omítku, aby se mohla opravit zeď.” Nakonec se nechal Blonďák přesvědčit, že kůra by stejně shnila a oloupala se sama, pokud by za drahý peníz neprovedl její konzervaci. Současně se přišlo na to, že suchý pahýl stromu u kuchyně, který se používal jako věšák na kosu, je už uhnilý tak, že stačí více zatlačit a spadne. Tak se zatlačilo a rázem se nabízela myšlenka přestěhovat pařez na jeho místo. Jenže jak přesunout tak těžký pařez? “Jak to dělal ten Pavel Pavel na Velikonočních ostrovech?” rozpomněl se Slon. Ing. Pavel Pavel, český velikán na poli experimentální archeologie, dokázal jako první na světě rozpohybovat několikatunové sochy moai na Velikonočních ostrovech. Byla to samozřejmě záležitost správné aplikace fyziky a to bylo něco pro Slona. Pařez naštěstí tak těžký nebyl, a když se otočil kořeny vzhůru, měl kruhový podstavec a okolo spoustu kořenů, za které se dal držet, takže jste s ním mohli “kráčet” podobně jako s popelnicí. Stačilo pět lidí a pařez se dal do pohybu. Za několik minut stál na svém novém místě a o jeho cestě dávala tušit jen slabě patrná rýha na louce, která brzy zarostla. Časem, až se zapomene, by se pařez mohl zařadit do archivu kuriozit A. C. Clarka. Ale v dnešní době barevných fotografií a videozáznamů se nezapomíná.
Pařezy zbylé po polomech
| |||||||||||
