|
Hryzelské tábořiště bylo na svahu, takže by se dalo předpokládat, že přebytečná voda steče dolů do potoka. Jenže tak jednoduché to není. Louka má zřejmě jílovitý podklad, takže po vydatné sprše se velmi rychle tvořila silná vrstva bahna. Marně jsme proti němu bojovali dřevěnými chodníky. Dokonce se zakazovalo chodit přes tábořiště. V dobách největší bahenní krize byla vyhlášena bahnu válka pod budovatelským heslem ZA BOJ PROTI BAHNU. Boj spočíval v tom, že se bahno nakládalo lopatami na kolečko a vyváželo se pryč. Bahno zvítězilo. Naproti tomu nouzovská louka je podmáčená, nebo aspoň byla. V letech 1984 až 1987, kdy se přes hráz na Vavřineckém potoce dalo přejít suchou nohou jen vyjímečně, se v rohu, jehož hranice tvoří les a náhon, vyskytovala bažina, ve které jednou zemědělci málem zahrabali traktor. Tenkrát tam totiž vedla cesta. V následujících suchých letech zde rostla nejlepší tráva, protože netrpěla nedostatkem vody. Pozitivní vliv na odvodnění bažiny také mělo obnovení náhonu a rybníka a znovuzprovoznění církvického mlýna, respektive elektrárny v roce 1991. V roce 1996 se vrátila cesta zpět na původní místo na okraj bažiny, byla zpevněna velkými kameny a byl vybudován odvodňovací kanál. Za normálních okolností platí dnes stejně jako dříve, že po dešti sice voda chvíli zůstává na louce stát, ale poměrně brzy se vsákne a louka vyschne. Roku 1980 v Hryzelích jsme si smůlu vybrali nejméně na 10 let dopředu. Tábor se konal první tři týdny v červenci a celou tu dobu pršelo. S menšími či většími přestávkami, ale denně. Často i celý den. Bahno dostalo barvu hnědofialovou, příliš vábně nevonělo a hlavně silně klouzalo. Jedním z prvních postižených byl Pavel Bleha zvaný Lávra. Ráno před bodováním stanů uklouzl a sedl si do bahna. Nezbylo mu nic jiného, než si vzít čisté téměř sváteční kalhoty. Jeho spolubydlící Fanas měl službu v kuchyni a odjel pro vodu. Ten den měli kluci ve stanu vyjímečně pořádek a dostali 10 bodů. Lávra byl štěstím celý bez sebe, a když Fanas přijel s vodou, běžel mu naproti přes tábořiště a volal: “Fáňo! Máme deset!” Náhle mu ujela noha a už seděl opět v
bahně. Potom byl vyhlášen zákaz chození přes tábořiště. Kdo neuposlechl, musel si do bahna sám dobrovolně sednout, aby si to pamatoval. Komu by se nechtělo, tomu by jiní ochotně pomohli. Našlo se pár sklerotiků, které tento trest postihl. Mezi nimi byl i sám hlavní vedoucí Láďa Novák. Zákazy platí pro všechny stejně. V posledním týdnu tábora přijela hygienička. Když viděla tábořiště, které připomínalo spíš arénu pro zápasy v bahně, zhrozila se: “Kdy končíte?”
Chodníky končí uprostřed bahna, z důvodu nedostatku materiálu se chodilo mimo tábořiště, tedy za stany Na hryzelském tábořišti stál velký stan zvaný hangár nahoře u lesa a byla v něm kamínka na dříví, používaná k sušení mokrých věcí. Na táboře roku 1980 byla samozřejmě v plném provozu. V polovině tábora se jednou odpoledne déšť uklidnil a dokonce poprvé za tábor trochu vysvitlo sluníčko. Všichni vyběhli na louku a hráli míčové hry. Nejstarší vedoucí seděli v jídelně a radili se u kafe, co dál. Náhle někoho z táborníků napadlo se podívat směrem k táboru a uviděl, jak z hangáru šlehají plameny. “Láďo! Hoří hangár!” zařval na hlavního vedoucího do jídelny,
odkud nebylo na hangár pořádně vidět. Teprve pak si uvědomil obsah věty. “Cože? Hangár? Ježíšmarjá! Motorka! A benzín!!!” A vrhl se do hangáru. To už se všichni táborníci přihnali do tábora a začali hasit. Láďa vyhodil ven dva kanystry s benzínem. Jen zasyčely, když dopadly do bahna. Pak vyvedl motorku. Ostatní mezitím uhasili požár, který naštěstí nebyl tak hrozný, jak vypadal. A jak k němu došlo? Velice snadno, jak už to bývá. Ponožka spadla ze sušáku na kamna a vzňala se. Hangár sice nechytl, byl tak mokrý, že byl naprosto nehořlavý, ale shořelo několik kusů oděvů táborníků. Někteří to oplakali. S pietou pak táborníci přibili na stěnu jídelny ohořelé cáry oranžového trička a k nim napsali na cedulku: Čest jejich památce.
| |||||||||
