Pokud se někde zmíníte o povodních 7. a 8. července 1997, většině lidí se vynoří z paměti apokalypsa, během které dravý vodní živel spláchl polovinu Moravy. Byla to katastrofa mezinárodního formátu. I v Nouzově se konala povodeň. V sobotu 5. července prší téměř celý den. V neděli kupodivu pršet přestalo a znovu začalo až k večeru. Prší celou noc a celý den. voda v potoce stoupá, Gabčíkovo temně hučí a náhon se zaplňuje vodou tak, že voda postupně vyplňuje beze zbytku prostory pod oběmi betonovými mostky. Večer konečně přestává pršet, objevuje se sluníčko a s ním i duha na znamení příměří. Ale voda už je na zemi a musí někam odtéct. Hladina potoka stále stoupá a vlny již narážejí na dřevěnou lávku. Slon na večerním nástupu vyhlašuje pravidla pro případ zaplavení nebo dokonce stržení lávky. Na latríny se bude chodit oklikou přes kamenný mostek, v případě akutní potřeby do lesa s polním rýčkem. Pro případ, že by došlo k odříznutí cesty a někdo zůstal na latríně, natahují Slon a Tom vedle lávky dva provazy a budují nouzovou provazovou lávku.

“No, nevím, jestli je to tak dobrý, ale z latríny se dostanou,” komentuje Slon výsledek.

Voda stále stoupá. Slon dostává šílený nápad a jde si nafouknout malý indiánský člun. Potom s ním běží do jídelny na plato a huláká:

“Už jsem z vás zcvoknul, děláte tady nepořádek, odjíždím lodí pryč!”
Mnozí nevěřili, ale Slon to myslel vážně. Někteří jej přemlouvají, aby nejezdil.
“Pádlo nějaký potřebuju.”
Dostává z kuchyně velkou vařečku. Sestupuje na zatopené schůdky a dává člun na vodu.
“Ono tam teče!” stěžuje si, vylévá loď a zkouší to znova.

Vzhledem k tomu, že dětský člun se pod jeho vahou sotva drží nad vodou, byla předchozí činnost naprosto zbytečná. “Jedem!” křičí Slon a zuřivě pádluje vařečkou, aby vytvořil alespoň zdání, že loď řídí. To už se nezadržitelně blíží řvoucí Gabčíkovo.

Slon uprostřed dravého proudu.

“Pomoc, jez! Chyťte mě někdo!” propadá Slon panice a pádluje ke břehu, kde mu dobrodinci podávají bidlo. Slon úspěšně přistál u hráze a za chvíli už hrdinně pózoval uprostřed hučícího jezu s člunem v ruce. Pak pustil člun samostatně po potoce, aby zjistil, jak by dopadl. Člun dojel zcela bez úhony k lávce, kde byl odchycen. Atrakce skončila. Voda však stále stoupá. Po poradě vedoucích kolem půlnoci šel Slon zkontrolovat lávku. Větší vlny už začínaly lávku zalévat. O lávku se opírá kus podsady, který připlaval z tábořiště Stopařů, kde právě začal tábor oddíl Eridanus. Slon ji vytahuje. Okolo procházejí z latríny Káťa a Ještěrka a svítí si na cestu. To Slon je větší tvrďas a vyráží potmě za nimi.

Do srubu přišel až po chvíli a hned hlásí:
“Tak jsem spad do náhona.”
“Jak to jde, spadnout do náhona?” žasne Kuba.
“To se netrefíš na mostek a je to,” konstatuje Slon a nadává na stavitele, že mostek nepostavili rovně, ale mírně šikmo.

Je úterý 8. července ráno. Hladina stále stoupá, přes lávku se valí proudy vody. Někteří odvážlivci se brodí přes lávku vodou. Tom v teniskách chvíli nerozhodně přešlapuje na břehu, a pak se s výkřikem “Já musím!” vrhá do živlu a několika mocnými skoky dosahuje vytoužený druhý břeh s latrínou. Šárka raději zouvá své nízké holinky a přechází bosa. “Ančo, doleva!” Káťa škodolibě navádí Anču na skoro neviditelný kraj lávky, Anča se však nenechá splést a pomalu ale jistě přechází na druhou stranu. Provazová lávka je naprosto k ničemu, vede totiž odnikud nikam, protože oba stromy se ocitly asi metr od nového břehu a okolo nich proudí voda.

"Ančo, doleva!" navádí Káťa.	Jez přezdívaný Gabčíkovo sotva pobere tolik vody.

Po betonové okrajích hráze u jezu teče voda. K zaplavení louky ale chybí ještě aspoň metr. Nicméně přes betonový mostek u umývárny již přetéká voda. Jsou ucpaná česla a to hladinu ještě zvyšuje. Nad Gabčíkovem se zachytila kláda. Slon, Buggy a pracovní komando složené z Delfínů pomocí bidel a provazu kládu stahuje do proudu.

“Pusť ji, Buggy!” volá Slon, když jde kláda přes jez.
“Ta půjde sama!” Nešla.
Zachytila se širokým kořenem v kamení pod jezem.
“Jé, tak to se nám nepovedlo,” komentuje Slon. “Kdo tam vleze?”
“Že se ptáš,” odpovídá Buggy a dívá se na něj významně.
“Já tam nelezu, vy jste se zbláznili, ne?” odporuje Slon.

Nakonec se Buggy uvolil, že to zkusí. Uvázal si lano pod rameny a pomalu sestoupil na jez. Udělal krok směrem ke kořenu stromu, když mu proud podrazil nohy a vzápětí se Buggy ponořil do vody a mezi proudem vody z jezu chytal molekuly kyslíku. Když se opět postavil na nohy, udělat další krok už se neodvážil. Vytáhli ho na břeh a přemýšleli, co dál.

Náhle se kláda zvedla sama a vydala se na další cestu. Všichni okamžitě běželi k lávce, aby kládu zastavili. Byl to impozantní pohled, když se kláda vynořila ze zatáčky a v mohutných kalných vlnách mířila k nim. “Už to jede! Ježíšikriste!” neudržel se Slon. Před nárazem kládu pomocí bidel stočili a zastavili. Jenže proud byl tak silný, že ji nemohli dostat ven. Slon ji chtěl původně použít jako levný stavební materiál, ale po několika marných pokusech to vzdal. “Tak ji pustíme.” Pomocí bidel a rukou kládu stočili do proudu, podstrčili pod lávkou a pak už se jen dívali, jak kláda bravurně vybírá zatáčky a mizí v dáli. “A je pryč. Máme po kládě,” komentuje Slon. Pak následovalo provizorní zvednutí lávky na velké kulatiny, díky kterému byla lávka zachráněna. Ještě ten den voda kulminovala a po třech dnech bylo možné lávku opět uložit na staré místo. Díky Vavřineckému rybníku stav hladiny o mnoho nepřekročil úroveň obvyklou při podzimním vodáckém sjíždění Vavřince. Zvláštní na tom všem bylo, že na louce bylo tehdy podstatně méně vody než před rokem, kdy se vlastně žádné velké záplavy nekonaly.