Nejčastější pohromou tohoto druhu jsou ovšem vosy. Těm se na Nouzově velice líbí. Každý rok se likviduje spousta vosích hnízd a stejně vos jako by neubývalo. Rok 1988 byl na vosy zvlášť úrodný. Nejlepší obrana je preventivní útok, prohlásil Čmelák a pasoval se na specialistu v boji proti vosám. Věřil jen své oblíbené zbrani, postřiku značky Actelic, a úspěšně likvidoval jedno hnízdo za druhým. Jednou však zvolil špatnou strategii. Zapálil vchod do hnízda, aby se vosy snadněji nechaly postříkat Actelikem. Vosy však měly pro tuto příležitost vybudovaný druhý vchod, kterého teď samozřejmě využily. Co následovalo, není třeba komentovat. Čmelák měl naštěstí rychlé nohy, takže odvetu přežil s pouhými dvěma žihadly. Přes důslednou likvidaci vosích hnízd i v blízkém okolí bylo pořád na tábořišti hodně vos a každou chvíli si někdo přišel ošetřit vosí bodnutí. Máček si dělal čárku za každou zabitou vosu. Za týden měl 300 čárek. Mohl jich mít za celý tábor až 1000, kdyby ho tento sport nakonec nepřestal bavit. Jeho loveckých kvalit však ostatní nedosahovali.

Například Starosta se ohnal po vose, uklouzl a přitom se bolestivě udeřil.
“Vosy kopou!” komentoval svůj úraz se zkřiveným úsměvem.

Ostatní táborníci tyto vosí nálety nesli těžce.
“Těm vosám to normálně nemyslí!” rozčiloval se Dodo.
Vosy se o tom zřejmě dověděly a vyslaly trestné komando.
“Přilítla, dala mi ho a odlítla,” komentoval Dodo nechápavě své napadení.
“Vy se nechte vyšetřit nervově, vy vosy blbý,” přidala se Eva.
“Snad mě semhle nekousla vosa, do pytle!” ohledával se nervózně Mák.
“Je tu moc vos. Nedá se tu nic dělat,” zhodnotil Čmelák trefně situaci.
“Vím o jednom místě, kde vosy nelítají,” prohlásil jednou Marian a když se všichni dychtivě zajímali, o které místo jde, dodal: “V ledničce.”

V roce 1994 to zpočátku na invazi vypadalo nevinně. Přes den mouchy a hovada, večer komáři, vos minimálně. Jaruška, Ještěrka, Herouš a Šéďa se s důvěrou vydali ke kuchyni, aby zahájili invazi vynášením jejího obsahu. Ani nestačili pořádně otevřít dveře a Jaruška dostala žihadlo do ramene. Nyní už bylo vše jasné. Vosy venku nelítaly, protože byly doma. Následovalo několik nesmělých pokusů, které skončily neslavně. Ještěrka dostala hned dvě žihadla do levého oka, na horní a spodní víčko. “To nám ta invaze pěkně začíná,” naříká a sleduje v zrcadle ve srubu, jak pomalu ale jistě přestává vidět. Její levé oko získává asijské parametry. “Jdu je zrušit,” dělá Herouš ramena a vyráží ke kuchyni. Když našel vosí hnízdo přímo nad dveřmi, vyměkl a dal se na ústup. To ještě netušili, že vosích hnízd je v kuchyni asi deset. Šéďa rozhodl, že vynesou nejdříve sklad, ve kterém vosy nevypátral. A opravdu tam nebyly. Invaze mohla začít. Šéďa vybíral materiál, Jaruška a Herouš vynášeli podsady a podlážky a téměř slepá Ještěrka (jedno oko oteklé od vosy, druhé od zánětu spojivek) nosila to, co jí Šéďa strčil do rukou. Jakmile zaslechla vosu, zděšeně prchala. Vosám nakonec rázně domluvili Starosta, Pitras a Buggy, když odpoledne dorazili.

A když nejsou vosy, jsou zas pro změnu mouchy. Máček se jednou v kuchyni na dotěrné mouchy pořádně rozkřikl: “Vypadněte vy mouchy, vy krávy jedny!” A co myslíte, že udělaly mouchy? Nic. Jako by ho vůbec neslyšely.